S kauzou Andreje Babiše „nechci tady žádné syrské sirotky“ je to – jak to tak bývá – složitější, než se zdá z novinových titulků i z pobouření na sociálních sítích (respektive v příslušných bublinách).
Asi ani marketingoví mágové z politického zázemí Andreje Babiše ale nečekali, co se spustí poté, co Andrej Babiš někde v polovině rozhovoru pro deník Právo odpoví na otázku, zda se jeho moratorium na přijetí uprchlíků vztahuje i na „lobbing lidovecké europoslankyně Šojdrové, aby ČR přijala padesát nezletilých syrských sirotků.“
Ukázala se tím síla „klikacího“ novinového / webového titulku (Babiš: ČR nepřijme jediného uprchlíka. To platí i o syrských sirotcích) a Andrej Babiš se marně rozčiluje, že jeho věta byla vytržena z kontextu.
Z kontextu vytržena nebyla, je jasné v jaké souvislosti byla pronesena i na jaké publikum tím premiér před volbami mířil. I když je dost dobře možné, že řada čtenářů za titulek ani nedočetla.
Pozoruhodné je i to, jak se toho náhle chopila další média. Jako by se téma narodilo jen díky téhle jedné Babišově větě. Tak to pochopitelně není. Není to ovšem ani tak, že by byl na stole nějaký ucelený plán, který teď premiér shodil ze stolu.
Ze stolu zatím není co shazovat, vše je ve fázi nápadu, snahy, pokusu… Babiš navíc není ten samojediný, kdo by podobný plán – až, či pokud dozraje do nějaké konkrétnější fáze – mohl vrchnostensky zamítnout.
Má do toho co mluvit celá vláda, zejména pak ministerstvo vnitra a zahraničí, jež jsou shodou okolností v rukou stejného muže, toho času též předsedy ČSSD Jana Hamáčka.
Ten se také proti jasnému premiérskému NE opatrně vymezil. Čímž zároveň šalamounsky neřekl, že by byl pro. Inu, je před volbami.
Mimochodem, europoslankyně Šojdrová svůj nápad už dříve neoficiálně předjednávala s tehdejším ministrem vnitra (dnes obrany) Lubomírem Metnarem.
„Tuto iniciativu paní europoslankyně pouze okrajově zmínila na setkání s panem ministrem s tím, že nebyla předmětem konkrétní diskuze,“ komentovala to na dotaz HlídacíPes.org za ministerstvo vnitra mluvčí Hana Malá.
Zkrátka hájit, natož vítat a přijímat uprchlíky, to se v Česku zrovna nenosí, nepřidává to politické body, spíše naopak.
Babiš svou „nulovou tolerancí“ uprchlíkům (která je hloupá sama o sobě a nemusí jít jen o děti; zopakujme si, že uprchlík není totéž, co ekonomický migrant, ale proč voličům něco vysvětlovat, když je jednodušší je strašit) však nadzvedl i řadu opozičních politiků.
Přinejmenším od těch z KDU-ČSL (odkud pochází europoslankyně Šojdrová) to zní poněkud pokrytecky.
Když HlídacíPes.org o tématu psal poprvé (což bylo na samém počátku července, ale pro ostatní média se z toho stalo téma až kvůli Babišovu „fuj, fuj, nechci“), ptal se na názor představitele KDU-ČSL a na jejich straně byla znát velká opatrnost.
Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek nechtěl odpovídat hned, vzal si chvíli na rozmyšlenou a když volal autorovi textu zpátky, volil opatrně slova:
„Víme, že se o tom uvažuje, ale žádné rozhodnutí nepadlo. Máme k tomu doplňující otázky, není to dořešené. Debata byla i o tom, že pokud to jsou sedmnáctiletí sirotci, je to jiné, než když to jsou tříletí sirotci. Není to nic, co bychom schválili, nebo odmítli, debata bude pokračovat dále,“ řekl počátkem července Bělobrádek.
Debatu nakonec spustil až Babiš. I když se svým myšlenkovým pochodem od toho Bělobrádkova příliš neodchýlil.
Premiér se z tématu snaží vybruslit poukazem na to, že mladíci 15+ už přeci vlastně nejsou žádné děti (činí se i trollové na sociálních sítích). Budiž, rozdíl mezi roztomilým batoletem a rozjíveným teenagerem vidí asi každý.
Jenže ani tenhle únikový marketingový manévr neobstojí. Protože sama Šojdrová v rozhovoru s HlídacíPes.org už dávno předjímala, že mladí chlapci 12 – 17 let asi nebudou v tuzemské xenofobní atmosféře přijatelní a nabízí jinou možnost, jak ukázat aspoň trochu humanity: pomoct vybraným sirotkům, skutečně velmi malým dětem, z uprchlických táborů v Libanonu.
„Můžeme si vzít i sirotky z táborů v Libanonu, kde jich je v nižším dětském věku mnohem více. Rozumím lidem, co mají obavy, mám je též. Ale skupiny nezaopatřených sirotků se může bát jen hlupák nebo sobec. Vždyť je to naopak prevence jejich budoucí radikalizace. Jediné, co je zapotřebí, je politická odvaha,“ říkala už tehdy Šojdrová.
Podle ní zároveň není nutné udělovat ihned všem azyl. „Šlo by o doplňkovou ochranu, lze to pojmout primárně jako ochranu dětí,“ říká europoslankyně. V případě, že by se nějací rodinní příslušníci později k dítěti přihlásili, rodina by se nescelovala na území Česka, ale dítě by se vrátilo zpět, mimo území České republiky.
To, že její nápad na přijetí padesátky sirotků ze Sýrie lidovce poněkud zaskočil (a že ji to možná stálo i lepší než třetí místo na kandidátce pro evropské volby) přiznává i sama Šojdrová.
Sama přitom od počátku zdůrazňuje, že akci by musel zaštítit stát, respektive vláda.
„Mělo by to být na základě usnesení vlády a po projednání v Poslanecké sněmovně. Úředníci ministerstva vnitra by pak pečlivě vybrali konkrétní děti, zodpovědně a s kompetencí, kterou k tomu mají. Lze to stihnout snadno v řádu měsíců. Padesát dětí – vždyť to je jeden autobus,“ říká Šojdrová.
O tyto děti by se v Česku postaraly neziskové a charitativní organizace, případně dětské domovy zřizované kraji nebo církvemi. Našel by se ale asi i dostatek rodin – zejména pro preferované malé děti.
Podle údajů organizace International Rescue Committee z dubna 2018 je jen v Řecku – na pevnině i přilehlých ostrovech – celkem 3050 nedoprovázených dětí, tedy nezletilých migrantů bez doprovodu dospělé osoby. V Libanonu jich bude ještě mnohem více.
I zde platí, kde je vůle, je i cesta. Dobrou vůli aby ale v tuzemské politice, kde se i před komunálními volbami straší fiktivními uprchlíky, člověk pohledal.
Oprávněné morální rozhořčení (části veřejnosti) nad Babišem na tom pravděpodobně mnoho nezmění. Navíc i zde asi bude platit osvědčené politické pravidlo – žádný skandál netrvá déle než týden.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
