Tomio Okamura se rád ukazuje ve společnosti špiček západoevropské krajní pravice. Několikrát už vystoupil na stejném pódiu s lídrem rakouských Svobodných Heinzem-Christianem Strachem, s předsedou italské „Ligy“ Matteem Salvinim nebo šéfkou francouzského Národního sdružení Marine Le Penovou. Té mimochodem Okamura říká „kamarádka“. HlídacíPes.org zjišťoval, jak moc je tahle vstřícnost vzájemná.
ři bližším pohledu Okamurovo přátelství se špičkami evropské krajní pravice vypadá o poznání méně bombasticky, než jak to šéf SPD popisuje třeba na svém Facebooku.
„Ani Strache, ani Le Penová Okamuru vlastně nepotřebují,“ tvrdí v rozhovoru pro HlídacíPes.org ukrajinský politolog žijící ve Vídni a expert na vztahy Ruska s evropskou krajní pravicí Anton Šechovcov.
Jejich spojenectví s českým populistou je podle něj čistě účelové, kvůli volbám do Evropského parlamentu příští rok na jaře. V příštím složení europarlamentu budou kvůli brexitu chybět i poslanci z britské nacionalistické strany UKIP a pokud uspěje ve volbách SPD, její zástupci by mohli být jednou z náhrad.
„Oni teď přemýšlejí, jak získat širší podporu, a nejde přitom jen o počty zvolených poslanců, ale i o počet zemí, ze kterých pocházejí, protože i to ovlivňuje přístup frakce k financím z europarlamentu. To je myslím jediná věc, na kterou myslí, když spolupracují s lidmi jako je Okamura,“ říká.
Pro SPD je naopak spolupráce s Le Penovou a spol. výhodná v tom, že „mezinárodní vazby bývají často způsob, jak ze sebe udělat hlavního hráče krajní pravice v zemi“, tvrdí Šechovcov.
Okamurova SPD je také členem hnutí za Evropu svobody a národů (MENL), které stojí za politickou skupinou pravicově-populistických stran v europarlamentu Evropa národů a svobody (ENF). Europoslance v ní Okamura nemá ani jednoho, k ENF se ale otevřeně hlásí a mluví o „naší frakci“.
Kdo potřebuje koho? Západoevropští populisté Tomia Okamuru nebo naopak?
Ani Strache, ani Le Penová Okamuru vlastně nepotřebují. Na druhou stranu pro Okamuru je výhodné s nimi spolupracovat, mezinárodní vazby bývají často způsob, jak ze sebe udělat hlavního hráče krajní pravice v zemi. Z pozice západoevropských krajně pravicových stran má spolupráce s Okamurou smysl hlavně v době před volbami do Evropského parlamentu, protože by pro ně jeho strana byla partnerem v krajně pravicové frakci ENF v europarlamentu, pokud by Okamura v eurovolbách uspěl. Čím víc stran ve frakci, tím snazší přístup k financím.
Takže je to čistě taktické rozhodnutí od Národního sdružení Le Penové, od rakouské strany Svobodných a od italské „Ligy“ Mattea Salviniho, aby měli v europarlamentu o jednoho spojence víc?
Oni teď přemýšlejí, jak získat širší podporu, a nejde přitom jen o počty zvolených poslanců, ale i o počet zemí, ze kterých pocházejí, protože i to ovlivňuje přístup frakce k financím z europarlamentu. To je myslím jediná věc, na kterou myslí, když spolupracují s lidmi jako je Okamura.
Je to stejné i s Viktorem Orbánem? Maďarský lídr má blízko k Matteo Salvinimu, spojenecký vztah se s ním snaží budovat i premiér Babiš – vejde se tam někam ještě Okamura?
Ne, Orbán ho nebude brát jako partnera, nechce být s takovými lidmi spojován. Jeho zajímají lidé, kteří mají opravdu blízko k moci. Neznamená to, že by se Okamura nechtěl sejít s Orbánem, ale že Orbán nechce potkávat Okamuru.
Dlouhodobě zkoumáte vztahy mezi Ruskem a krajní pravicí v západní Evropě. Proč je tahle spolupráce výhodná pro Kreml?
Rusko tu spolupráci nastartovalo prostě proto, že potřebovalo podporu Západu, protože Putinův režim tehdy několik let ztrácel podporu klíčových západních aktérů. Ale aby legitimizoval svou domácí i zahraniční politiku, nějakou podporu ze Západu potřeboval a našel ji také u krajní pravice. Ta spolupráce se pak vyvinula do fáze, kdy si Kreml začal myslet, že skrze krajní pravici může ovlivňovat politiku na Západě.
A proč je Rusko naopak perspektivním partnerem z pohledu západoevropských krajně pravicových stran?
Rusko se jim zdálo být centrem nebo lídrem jakéhosi „alternativního mainstreamu“. Západoevropská krajní pravice cítila, že její ideologie zásadně utrpěla druhou světovou válkou. Ale pokud by tyto strany o Rusku mohly mluvit jako o spojenci a o zemi, která vyznává stejnou ideologii jako ony – což mimochodem není pravda, nemyslím, že Rusko ovládá krajní pravice – tak se dostanou z izolace, protože budou moct říkat „Putin si myslí to, co my a Putin není žádná nicka, ale globální hráč“. A udělaly by ze sebe takovou novou avantgardu v boji proti liberální demokracii.
Jaké jsou ty nejviditelnější důkazy spolupráce Kremlu a krajní pravice v západní Evropě?
Jednak je to vysílání takzvaných „volebních pozorovatelů“, to funguje už od roku 2005 nebo 2006, ale klasickým příkladem bylo i referendum na Krymu o připojení k Rusku v březnu 2014, kdy zástupci krajní pravice na Krym jeli a řekli, že referendum bylo legitimní a všechno bylo v pořádku. Viděli jsme to ale i v Ázerbájdžánu nebo v Podněstří v Moldavsku. Krajní pravice tam jezdí a dává „razítka“ na průběh pochybných voleb.
Další formou spolupráce jsou kontakty ruských státních médií se západoevropskou krajní pravicí a třetí formou, která se objevila relativně nedávno, jsou formalizované dohody o spolupráci mezi politickou stranou Jednotné Rusko a některými stranami v západní Evropě, třeba Svobodnými v Rakousku nebo Ligou v Itálii, které podepsaly takové dohody v letech 2016 a 2017.
Ještě jsme nemluvili o Alternativě pro Německo, která se v minulých volbách poprvé dostala do Spolkového sněmu. Také AfD patří do stejného „klubu“ jako zmiňované strany z Itálie, Rakouska nebo Francie…
Až na to, že se zástupci AfD zúčastnili některých konferencí v Rusku nebo na anektovaném Krymu a že byli součástí zmiňovaných falešných volebních pozorovacích misí, nemám důkaz o tom, že by ta spolupráce s Ruskem šla o moc dál než za to, co jsem zmiňoval.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
