Předvolební průzkumy jako záhada. Proč k volbám může „přijít“ 200 % českých voličů

I lidé, kteří českou politiku dlouhodobě sledují a mají pocit, že se v ní vyznají, se mohou cítit zmateni při pohledu na některé průzkumy veřejného mínění. Pracuje se v nich totiž s různorodými pojmy – stranické preference či sympatie, volební preference či potenciál nebo volební model.

Faktem je, že řada voličů se rozhoduje až na poslední chvíli a předvolební průzkumy mají vliv na pocity voličů, zda jejich hlas nebude ztracen například v situaci, kdy se jejich strana pohybuje na „magické“ pětiprocentní hranici. Poslední sérii průzkumů před říjnovými volbami lze očekávat právě v těchto dnech.

Průzkumy různých agentur nabízejí tradičně široký rozptyl potenciálních volebních výsledků, přičemž platí, že není výzkum jako výzkum.

Různou kvalitu a věrohodnost nabídnou internetové předvolební průzkumy a dotazování na reprezentativním vzorku 1000+ lidí, i když otázky bývají velmi podobné: šli byste volit, pokud by se teď (zítra, za týden) konaly volby? Pokud ano, koho?

Stejné odpovědi lze také použít různě. Podle toho, co má být výsledkem: stranické preference, voličské preference, stranické sympatie nebo snad volební model či volební potenciál.

Jak se od sebe liší? Významně.

1. stranické preference
Základem jsou odpovědi všech respondentů výzkumu s volebním právem, zahrnují tedy i nerozhodnuté voliče a ty, co vědí, že k volbám nepůjdou. Neodhadují tedy, jak dopadnou volby, ale deklarují rozhodnutí celé populace 18+ v případě, že by byly volby (nejvíce „hlasů“ zde dostává „nepůjdu volit“ nebo „nevím“, což hlasy pro strany zkresluje)

2. voličské preference
Zde se již pracuje jen s odpověďmi těch respondentů, kteří říkají, že by k volbám přišli. Součet do 100 % tvoří příznivci jednotlivých politických stran plus ti, co sice hodlají volit, ale v době výzkumu říkají, že zatím nevědí, koho.

3. stranické sympatie
Příliš často se tento výzkum nedělá, ale je dobré o něm vědět. Pomáhá určit, jak by se ve volbách rozhodli zatím nerozhodnutí voliči. Jde o podíl osob, které preferují určitou politickou stranu, nebo jí i přes pochybnosti alespoň vyjadřují sympatie. Dopočet do 100 % tvoří odpovědi „nevím“ a ti, kteří nesympatizují se žádnou stranou.

4. volební model
Odhad toho, jak by volby skutečně dopadly. Metodologie různých agentur se zde liší. Do volebního modelu vstupují jen respondenti, kteří nevylučují účast u voleb a zároveň jsou schopni vybrat si jednu preferovanou stranu.

5. volební potenciál
Ukazuje, kolik procent hlasů by strana mohla hypoteticky získat, pokud by se k ní přiklonili všichni lidé, kteří její volbu byť jen zvažují a zároveň nevylučují účast u voleb. Součet hlasů v takovém případě je více než 100 %, což často budí posměch či úžas.

Jako třeba v tomto případě:

Proč věnuje ČT dvě minuty zavádějící zprávě o tom, že politické strany mohou potenciálně získat až 200 % hlasů? Téma pro @NewsroomCT24? pic.twitter.com/lZ1qyxDSuE

— Erik Best (@ErikBest) September 10, 2018

Běžný čtenář, divák či posluchač se obtížně orientuje v tom, co přesně se to vlastně v průzkumu zkoumalo a co to znamená. Jedno to ale rozhodně není.

Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.