Na podzim 1944 odjížděly z ghetta Terezín poslední transporty na východ, údajně „k pracovnímu nasazení“, ve skutečnosti však do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Od 28. září do 28. října bylo deportováno více než 18 tisíc lidí, z nichž přežilo pouze 1574 osob. Mezi deportovanými a přeživšími byla i Hana Lustigová-Hnátová s příbuznými. Její vzpomínky patří do Příběhů 20. století.
Hana Lustigová se narodila 20. června 1924 v židovské rodině Praze. Vyrůstala s o dva roky mladším bratrem Arnoštem (pozdějším slavným spisovatelem) v Libni, tehdy stejně jako dnes spíše dělnické čtvrti.
Otec provozoval obchod textilním a střižním zbožím, který zavřel v době hospodářské krize a živil pak rodinu jako obchodní zástupce. Svému židovství prý nepřikládal význam – Hana ho líčí jako moderního muže, pro kterého víra a tradice nehrály zásadní roli.
Maminka, povoláním švadlena, pocházela z Moravské Třebové, byla tradičněji vychovávaná a židovské zvyky držela: „Chodila například do libeňské synagogy a mě a bratra brala s sebou. Nemuseli jsme dovnitř, čekali jsme na ni venku v parčíku před synagogou. Svíce v pátek zapalovala a modlit se uměla. Vařila doma to, co chtěl tatínek, ale sama vepřové maso nevzala do úst.“
Po obecné škole nastoupila Hana Lustigová na libeňské gymnázium, odkud ji však v roce 1940 vyloučili kvůli nacistickým rasovým předpisům: „Byla jsem v kvintě a nesla jsem to velmi těžce. O to víc jsem si vážila toho, že mě jednou i po tom vyhození pozvaly spolužačky do třídy. Seděla jsem vzadu, učitelé ani žáci nic nenamítali, ale bylo to zvláštní a pro všechny velmi riskantní.“
Hana se chvíli učila v takzvaných kroužcích, tajných studijních skupinkách, které zorganizovala židovská obec, ale brzy se na ni začala vztahovat pracovní povinnost:
„Ve skladišti, které bylo zřízeno ve Španělské synagoze, jsme třídili majetek, zabavený v bytech lidí, deportovaných do lágrů. V synagoze bylo skladiště firmy Krämer a shromažďoval se tam textil a obuv. Otec vykonával veřejné práce, například odklízel sníh a později dělal na Smíchově hřiště pro Němce.“
Od roku 1941 odjížděly transporty s pražskými Židy a „nikdo nevěděl, za jak dlouho přijde na řadu. Předvolání se roznášela v noci. Když někdo zazvonil u dveří, hrozně jsem se lekla. To mi už zůstalo a od té doby se nečekaných zazvonění bojím,“ vzpomíná Hana Lustigová-Hnátová.
Dne 20. listopadu 1942 nastoupila do transportu s matkou, bratrem a mladší sestřenicí Věrou, která s rodinou žila. Jeli do ghetta Terezín. Otec zatím zůstal v Praze, k rodině se připojil o několik měsíců později:
„Dnes nechápu, jak jsem mohla unést padesátikilové zavazadlo. Brali jsme si to nejlepší, ale o to jsme hned při příchodu přišli. Přesto byl Terezín snesitelný oproti tomu, co přišlo pak.“
V červnu 1943 byla Hana spolu s bratrem Arnoštem poprvé vybrána do transportu na východ:
„Slovo ‚východ‘ mělo strašný zvuk. Každý se chtěl z transportu dostat, nechat se tzv. vyreklamovat. Náš otec byl veterán z první světové války a bratr se zkoušel na jeho bojové zásluhy odvolat. Neuměl ale dobře německy, a když se ho ptali na důvod, proč nechce být do zařazen, přeřekl se. Místo ‚kriegsbeschädigt‘, tedy ve válce raněný, řekl, že otec je ‚kriegsbeschäftigt‘, válkou zaměstnaný, což esesák kvitoval, a Arnošt nás takto náhodou zachránil a mohli jsme se vrátit k matce.“
V Terezíně zažila Hana Lustigová tzv. okrašlovací akci, kterou nacisté přikázali v ghettu provést před návštěvou mezinárodní komise Červeného kříže v červnu 1944:
„V Hamburských kasárnách jsme věšeli záclony, původně třípatrové palandy se musely přestavět a drhly se chodníky. Ale zástupci komise neměli vůbec zájem prověřit podmínky v ghettu do hloubky, spokojili se s tím divadlem, které jim Němci předvedli.“
Několik měsíců po návštěvě komise začaly hromadné transporty především dospělých mužů na východ: „Slovo Osvětim v Terezíně nepadlo.“ V září 1944 odjel do Osvětimi-Birkenau otec a po něm i bratr Arnošt. Když byla do transportu zařazena také matka a sestřenice Věra, přihlásila se dobrovolně i Hana. Společně odjely do Osvětimi 4. října 1944.
Vyprávění Hany Hnátové o příjezdu do vyhlazovacího tábora je kusé, přesto výmluvné – příchod, mytí, hadry, apel, selekce. „Všechno nechat ve vlaku, ven, ven. Viděly jsme nápis ‚Arbeit macht frei‘. No, budeme tu pracovat. Komíny? Tak to je fabrika.
Mezitím jsme dorazily do toho tábora, viděly jsme vězně v pruhovaných oblecích nebo mundúrech, a jeden z těch vězňů říkal Věrce, která byla mladší než já: ‚Holčičko, kolik je ti?‘ – ‚Čtrnáct.‘ – ‚To nesmíš říct. Ty musíš říct, že je ti šestnáct a že máš nějaké řemeslo. Budeš si to pamatovat?‘ – ‚Ano.‘ Tak s tím jsme šly dál.“
Selekcí prošly jako zázrakem všechny tři ženy společně: „Němci měli zvyk všechno řadit po pěti a příslušní esesáci nás taky hned dali do pětistupu. Pětice pak předstoupila před esesáka. Viděly jsme, že vždycky ukáže rukou nalevo nebo napravo, až přišla řada na nás. Měla jsem kabát, Věrka měla nějakou bundu od Arnošta, s vycpávkami, vypadala docela zdatně, tak nám ukázal esesák na dobrou stranu.
Mamince, která v Terezíně úplně zbělela, ukázal na špatnou stranu, ale maminka si řekla: ‚To ta holka se mnou jela dobrovolně jenom pro tu cestu?‘ A odvážila se říci dobrou němčinou: ‚Prosím, to jsou moje děti.‘ On se na ni podíval, maminka byla o hlavu větší než já, statná venkovská paní, tak ji vzal za ramena a přesunul ji k nám. Maminka jen zašeptala: ‚Můj Bůh byl se mnou.‘“ Většinu lidí z transportu, tak jako v jiných případech, Němci po příjezdu zavraždili.
Asi po dvou nebo třech týdnech v Osvětimi byly Hana, její matka a sestřenice Věra deportovány do tábora v saském Freibergu, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg, kde několik měsíců pracovaly v továrně na výrobu letadel. V zimě a na jaře 1945 v továrně zažily bombardování továrny: „Němci utekli, nás tam nechali. Tolik jsme si obě přály, aby továrna dostala zásah, třeba i s námi, hlavně aby byl konec války.“
Ještě před osvobozením byl tábor Freiberg evakuován před blížící se frontou: „Odvezli nás vlakem do Flossenbürgu, ale to nebyla konečná. Vezli nás dál, podél české hranice až do koncentráku v Mauthausenu, kde jsme skončily.“
Cestou transportem viděla Hana Lustigová-Hnátová rozbombardovanou Plzeň, v Horní Bříze přinesli místní deportovaným trochu jídla. Cílovou stanicí byl zmíněný Mauthausen, kde se pamětnice s matkou dočkaly v prvních květnových dnech osvobození od americké armády.
V létě 1945 se s maminkou vrátily do Prahy. S bratrem Arnoštem, o kterém neměly žádné zprávy, se setkaly brzy: „Utekl z pochodu smrti a od dubna 1945 se v Praze skrýval. Někdo mu řekl, že nás viděl v Mauthausenu. Když se vraceli vězni z tohoto tábora, čekal na nádraží a všech se ptal, zda neviděli ženy Lustigovy…“
Od Arnošta se také dozvěděly, že otec v Osvětimi zemřel: „Nikdo ho před selekcí nevaroval, jako Věru, takže si podle spoluvězňů tatínek nesundal brýle. Asi i proto ho nevybrali na práci a zabili ho v plynové komoře. Dlouho jsem po něm tesknila a pořád jsem doufala, že přeci jenom přijde, že se vrátí.“
Hana Lustigová-Hnátová si po osvobození dodělala maturitu a kurz administrativy, našla si pak zaměstnání jako korespondentka u obchodní firmy: „Odpor ke všemu německému ve mně zůstával dlouho po válce, tvrdila jsem například, že píšu švýcarsky, abych nemusela slovo němčina ani vyslovit. Dnes je to už jinak.“
Ačkoli se prý po návratu setkala jen s vlídným přijetím a získala zpět i většinu věcí a dokumentů, které si rodina před deportací schovala, nemluvila o tom, co prožila.
Vdala se, založila rodinu a i s maminčinou pomocí vychovala syna a dceru. V posledních letech se účastní besed o holokaustu a vypráví také o vztahu k bratrovi. Do Terezína, Flossenbürgu i Mauthausenu se po válce vrátila, do Osvětimi ale roky jet nechtěla: „Před několika lety jsem našla odvahu, ale dlouho jsem si říkala, že Osvětim stačí jednou…“
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
