„Brexit vyslal signál, že rasistické a xenofobní chování se bude tolerovat,“ shrnuje své vlastní zkušenosti muslimky žijící ve Velké Británii socioložka Amina Easat-Daasová z univerzity v Leedsu. Nová studie, na které se podílela, se snažila najít kořeny islamofobie v různých evropských státech. Řadu konkrétních závěrů nabízí i pro Česko.
Projekt Counter-Islamophobia Kit financovala Evropská komise a europoslanci už se také seznámili s jejím výsledkem. „Teď je na nich, jestli návod, jak proti islamofobii bojovat, rozšíří do svých zemí, anebo se na studii bude prášit v poličce s knihami,“ říká Daasová.
Na projektu dva roky pracovali odborníci z několika světových univerzit, včetně Karlovy univerzity v Praze. Během výzkumu vedli rozhovory s bezmála třemi stovkami politiků, státních úředníků, zástupců neziskových organizací, ale také novinářů, akademiků a umělců.
Studií a výzkumů na tohle téma už vyšlo hodně. V čem je ta vaše jiná?
Spousta dosavadních výzkumů říká, že je potřeba s islamofobií někdy v budoucnu něco dělat. A to je to, o co se snažíme – nabídnout řešení použitelná pro široký okruh aktérů. Islamofobie a její projevy v Evropě mají mnoho podob, stejně tak jako způsoby, jak proti ní bojovat. Zahrnují politiky, novináře, neziskovky, právníky. S těmi všemi jsme mluvili a to je důvod, proč je tahle studie jiná než ostatní.
Jak se vůbec islamofobie „zjišťuje“, definuje nebo měří?
Terčem islamofobie se člověk stává působením více faktorů. Zaprvé tím, že jste muslim, nebo že vás za něj považují. Dále je tu genderové téma, takže islamofobie má i co dělat s tím, jestli jste nebo nejste žena, muslimky jsou určitě islamofobii vystavené více. A pak jsou tu faktory jako příslušnost k etnické menšině nebo socio-ekonomické faktory. A když se zkombinují dohromady, pak je člověk pravděpodobnějším terčem antiislámských útoků.
Průzkum se zabýval situací celkem v osmi evropských zemích, včetně Česka. Je naše země v tomto směru v něčem specifická?
Skutečně zarážející je, že v Česku se vedou o muslimech a islámu podobné debaty jako jinde, i přesto, že tu žije jen velmi malý počet muslimů. V naší studii jsme se věnovali „kauze burkiny“ (fotografie žen koupajících se v burkinách v pražském aquaparku vyvolala loni v létě emotivní veřejnou diskusi a vlnu nenávistných komentářů, pozn. red.), která byla skvělým příkladem takzvaného narativu „šikmé plochy“, tedy že když se burkiny povolí a stanou se běžnou věcí, jen to otevře dveře všemu dalšímu, co nějak ohrožuje české hodnoty.
Určitě takhle ale nepřemýšlí jen Češi…
V různých zemích se třeba opakoval narativ, představa o muslimech, jako o těch, kdo to tu „jednou všechno ovládnou“, ať už díky vyšší porodnosti nebo tím, že „ze všech domorodců udělají muslimy“, to se opakovalo ve všech osmi zemích, které jsme zkoumali.
Ke každému z narativů o muslimech jste vytvořili i narativ opačný, tedy jakýsi návod, jak negativní předsudky vyvracet. Ve studii zmiňujete třeba to, že na Čechy by mohlo fungovat zdůrazňování pozitivních příkladů integrace v západní Evropě. Z vlastní novinářské zkušenosti ale vím, že právě takovým příběhům Češi často nevěří a obviňují média z manipulace a „natírání skutečnosti na růžovo“.
Právě proto, že je to tak komplexní téma, nebude fungovat přístup „jeden problém – jedno řešení“. Potřebujete víc nástrojů a novinařina je určitě jedním z těch hlavních, ale jsou i jiné, řekněme velmi přístupné způsoby, jak ukázat muslimy jako běžnou součást společnosti, třeba film, umění nebo projekt „lidských knihoven“…
…ve studii navrhujete i častější tematizaci muslimů a islámu v televizních seriálech.
Ano, může to být jedna z věcí, která se Čechům líbí, a právě v tom je ta studie přelomová, že se snaží pochopit situaci v každé jednotlivé zemi a pak zvolit správný postup právě pro ni.
Kdo je hlavním adresátem té studie? Při čtení jsem měl dojem, že hlavně politici, na mnoha místech tam zmiňujete chybějící legislativu a regulaci třeba v oblasti hate-speech. To zní právě jako apel hlavně na „decision makery“. Je to tak?
Do velké míry ano, politici jsou těmi, kdo určují agendu, kdo dávají příklad ostatním. A týká se to samozřejmě i vztahu společnosti k muslimům.
Česko je v tomhle přece jen dost bizarní příklad. Sama jste zmínila nízké počty muslimů v zemi, přesto tu má hlasité zastánce myšlenka islám na české půdě úplně zakázat. Jedním z hlavních obhájců českých hodnot je poloviční Japonec Tomio Okamura, primátor Mladé Boleslavi Raduan Nwelati se syrskými kořeny si zas před volbami na billboardy napsal „nulová tolerance cizincům“. Můžou tady vůbec fungovat nějaké dobře míněné rady ze zahraničí?
Tyhle paradoxy nejsou jen česká specialita. Třeba i krajně pravicové skupiny ve Veké Británii mají vlastní náboženské frakce, založené leckdy navíc etnickými menšinami. Pro mě je to úplně nelogické, protože na jedné straně tvrdí, že bojují za nějakou národní identitu, přitom ale šíří nenávist a navíc sami patří k nějaké menšině v rámci toho národa. Zajímalo by mě, jestli tuhle realitu někdy vidí, když se dívají do zrcadla.
Působíte na univerzitě v Leedsu, žijete v okolí Londýna. Zažila jste sama vlnu xenofobie i fyzického násilí, která se před dvěma lety po hlasování o brexitu zvedla zejména proti přistěhovalcům z východní Evropy, například Polákům. Děje se něco podobného i vůči muslimům?
Zcela určitě vidíme nárůst míry otevřenosti islamofobie. Bojím se, že brexit vyslal signál, zelenou, že takové rasistické a xenofobní chování se bude tolerovat. Do určité míry se za brexit schoval právě rasismus.
Kdybyste měla výsledky celé studie o islamofobii zkusit popsat jako dobrou zprávu, jak by to znělo?
Co není dobré, je rozsah islamofobie, který jsme potvrdili. Naopak pozitivní je, kolik lidí už teď pracuje na tom, aby to bylo jinak. Funguje spousta dobrých projektů v oblasti spolužití s muslimy, ty příklady dobře známe, teď jde o to, rozšířit je co nejdál.
Takže něco jako boj proti klimatickým změnám – technicky jsme připraveni, ale čeká se na politické rozhodnutí? A máte vlastně nějakou strategii, jak nápady ze studie opravdu prosadit?
Studii jsme představili v Evropském parlamentu. Je teď na europoslancích, aby na tom začali pracovat.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
