Těžko byste v Brně hledali většího patriota, než je tramvaják Renda. Dětství strávil na fotbale a hokeji za Lužánkami, svoje milované Brno projíždí křížem krážem už 25 let. A i přes ta léta se pokaždé dojme, když vidí věže Petrova a řekne si: kurňa, tady su doma.
Já su sice Moravák z Oltecu, ale narodil jsem se v Karviné a od dětství jsem bydlel v Havířově. Jenže tata byl pravé havíř, takže chlastal. Máti nás proto sbalila a přestěhovali jsme se do Brna, odkud pocházela. Takže su tu od roku 67. Zapustil jsem kořeny a Brno je moje město. Už jsem byl všude možně, ale vždycky jak vidim věže Petrova, tak řikám Kurňa, su doma.
Na dětství nejradši vzpomínám, jak mě maminka fotila, když jsem nesl fanglu s moravskou orlicou na Zbrojovku. Krásný léta. Za Lužánky jsme chodili na každej špíl. Tehdy býval první poločas nuda (jako vždycky na Zbrojovce), takže první půli jsme chodili nahoru na planýrku a o půlce už zadara na stadec.
Nejlepší ale bylo, když se dohrál fotbal a chvíli potom se šlo na hokej. Pamatuju si na nejkrásnější vítězství Komety, když hráli borci s kanadským olympijským výběrem a vyhráli 9:1. 9:1! Ti se rvali jak vzteklí.
To, co se děje teď s Lužánkama, je smutný. Já jsem si tam na těch brigádách málem strhal záda, jak jsme tahali ty těžký kmeny. A politici jen slibovali. Onderka sliboval, Vokřál sliboval. Teď už ani neslibujou. To mě bolí.
Momentka z dokumentárního filmu Stadion
Šaliny jezdím od roku 95. Řemesel jsem přitom za život vystřídal hodně. Su vyučené knihař, po vojně jsem nastópil k hasičům u Dobráku v Husovicích. To bylo vždycky moje vysněný povolání.
Práce to byla dobrá, bavila mě. Plat byl ale tehdy šílenej. Velký riziko a přitom jsme měli platy jak uklízečky. Tak jsem začal jezdit po montážích. Než přišla revoluce a já se vrátil zpátky k původnímu řemeslu - ke knihaři v univerzitní knihovně.
Jenže jsem potkal kamoša, a ten mi říká: vole, poď k nám! On dělal u nějaké ochranky, kam mě zlanařil. Hlídání mě nebavilo, nebylo to akční. Tak jsem se sebral a odjel na dvě léta do Francie.
Nejdřív jsem to zkoušel u cizinecké legie, tam bylo spoustu Rusáků, Ukrajinců, všecko se to nahnalo z východu, no sebranka hrozná. Tak sem vzal pilu a začal dělat načerno - u kolotočářů na autíčkách a pod falešným jménem - Robin Slavkov
Francie byla docela škola, jelikož jsem tam byl komplet sám a musel se naučit francouzsky. Navíc jsem měl prudnýho šéfa, to byl takové malé uřvané Louis de Funés. A človeče, za pár tejdnů - jak kdybych byl v minulým životě frantík!
Pak jsem se vrátil zpátky do štace, k ochrance. A byl jsem zas zoufalý. Jednou jsem šel kolem vozovny a říkám “kurňa, šaliny..” Tak sem to zkusil. Kurz sem měl v zimě, klózalo to jak sviňa, fujavice, no šílený.
Od té doby jezdím. Furt mě to baví. V životě jsem dělal knihaře, hasiče, na montáži, bušil jsem v kovárně ve Zbrojovce.. Šaliny jsou nejlepší práce, jakou jsem kdy dělal.
Neexistuje stejná služba. Každý den je jiný. To seš ráno vysmáté a za chvilu seš černé jak sviňa, protože se samozřejmě něco posere a ty to musíš hodit aspoň do provozu a odstavit.
Protože nejhorší, co se může stát, je aby stála doprava. To neexistuje.
Archiv Rendy Rudzana
Co mám nejradši, že seš pořád v kontaktu s lidma. To mě baví. V létě navíc jezdí kocóři, takže se člověk aj několikrát za šichtu zamiluje. Nebo když je v zimě zima a v létě horko, to pak lidi nadávaj a v kontaktu jsme pořád.
Tramvaják musí být furt ve střehu. Auta zleva zprava, musíš předvídat. A když je potřeba, tak řádně prozvonit, aby si tě všimli, protože na dvou metrech už nezabrzdíš. Já si aj občas pořádně zařvu. Musíš se vyventilovat. Já tomu říkám spravedlivý hněv.
Jak je teď rozkopané Brno, nejhorší je linka dvanáctka. Ta je fakt o nervy. Ale jak já říkám: Brňák si zvykne na všechno. Zvykli jsme si na kuňafu na Moraváku, na Svoboďáku zas na toho Onderkového….oného. Na všecko si zvyknem.
Vždycky se snažím brát i dobíhače. Když vidím, že se snaží, tak joo, počkám. Ale když se koc córá, čumí u toho do mobilu a pak něco žgryndá, tak ne. Protože na další zastávce ti pak stojí borec, důležitej jak sviňa, a ukazuje na hodinky.
Musíš nás ale zas pochopit, když někdo dobíhače nevezme. Často máš totiž sekeru a to je další půlminuta, minuta navíc.
Mě vždycky baví, když někdo říká: “Ujela mi šalina”. Já pak říkám: “Nene, madam, žádný neujela, vy jste nestihla šalinu!”. Protože šalina neodjede dřív. Nikdy. To si pamatuj.
Z pětadvaceti let služby jsem si odnes hlavně pětadvacet kilo navrch. Ale to nevadí. Správnej Brňák má mít vanu a za ušima deku. A aspoň je pak v zimě s kocórama v sauně co vypotit.
