Venezuelská obdoba občanských průkazů, „karta vlasti“ (carnet de la patria), sofistikovaně přenáší údaje o milionech uživatelů do počítačových serverů. S pomocí čínské telekomunikační společnosti ZTE se tak v autoritářském režimu prezidenta Madura stává oknem do soukromého života Venezuelanů a třídí je na základě jejich chování. Ukazuje to obsáhlá investigace agentury Reuters.
Od loňského roku se o „občanky“ ve Venezuele stará firma ZTE, přední čínská telekomunikační společnost sídlící v jihočínském Šen-čenu, protože právě tu si venezuelská vláda najala pro vytvoření databáze a aplikace pro mobilní placení.
Podle zaměstnanců pracujících na systému identifikačních karet a podle fotografií s daty uživatelů, které měl Reuters k dispozici, ukládá databáze detaily, jako jsou uživatelovy narozeniny, rodinné záznamy, jeho zaměstnání a příjem, vlastněný majetek, lékařská anamnéza, obdržená státní podpora, aktivita na sociálních sítích, členství v politické straně a údaj o jeho volební účasti.
Příběh touhy venezuelské vlády po osobních údajích obyvatel se začal psát už v roce 2008. Tehdy v dubnu vyslal někdejší prezident a socialistický revolucionář Hugo Chávez (který udělal z Venezuely prvního latinskoamerického spojence Pekingu) úředníky ministerstva spravedlnosti do Číny.
Měli se tam inspirovat systémem občanských průkazů. Chávez věděl, že zajištění náležité identifikace pro všechny Venezuelany je nutností, která mu pomůže získat zpět popularitu ztracenou po nepovedených volbách v roce 2007.
Až po nějaké době vyšlo najevo, co jeho delegace v centrále ZTE viděla: že tato čínská společnost pracuje na vývoji systému, který by Pekingu pomocí chytrých kartiček pomáhal sledovat společenské, ekonomické i politické chování uživatelů.
Vznikal zde základ tzv. systému společenské důvěryhodnosti (social credit system) se svým „známkováním“ obyvatelstva a následným odměňováním a trestáním lidí.
Ne u všech členů delegace vyvolala návštěva čínského Šen-čenu pozitivní dojem. Anthony Daquin, jeden z vyslaných zaměstnanců ministerstva, se začal po určité době obávat, že by se venezuelská vláda mohla vydat stejným směrem. Se svými úvahami se následujícího roku svěřil svým nadřízeným.
Daquin se dočkal reakce v podobě šesti ozbrojených mužů v uniformách venezuelské zpravodajské služby, fyzického násilí a vyhrožování. Bezprostředně po tomto zážitku odletěl do USA, kde žije dodnes.
Téma se znovu otevřelo až po Chávezově smrti v roce 2013, kdy ho v čele země vystřídal jeho praktický i ideologický následovník, Nicólas Maduro. Ten byl za své vlády nucen vyrovnat se s důsledky obrovského ekonomického úpadku (hyperinflace, nepravidelné dodávky elektřiny, nedostatek potravin a léků). Masy Venezuelanů opouštěly zemi.
Na venezuelském úpadku má Čína se svými penězi podle všeho lví podíl. V roce 2001 obě země uzavřely strategické rozvojové přátelství. V roce 2014 bylo „všestranné strategické partnerství“. Čína postupně investovala během těchto let ve Venezuele přes 60 miliard dolarů formou půjček pro vybudování zhruba šesti set investičních projektů.
Čínské společnosti získaly oplátkou přednostní přístup na domácí venezuelský trh, včetně lukrativních zakázek na projekty v oblasti infrastruktury a průmyslu. (V roce 1999 dovezla Venezuela z Číny zboží v hodnotě necelých sto milionů amerických dolarů. V roce 2014 to bylo 5,7 miliardy.)
Venezuela současně pomáhala Pekingu v šíření vlivu po celé Latinské Americe, kde měla ještě na začátku tisíciletí většina zemí diplomatické vztahy nikoliv s ČLR, ale s Tchaj-wanem. To se i díky politické podpoře ze strany Venezuely rychle změnilo. Poslední latinsko-americkou zemí, která přešla od Tchaj-peje k Pekingu, se stala v létě roku 2016 Panama.
Chávezův režim roztočil s čínskou podporou spirálu zadlužování. Již v roce 2006 varovala Světová banka ústy svého tehdejšího prezidenta Paula Wolfowitze, že by mohla země upadnout do dluhové pasti.
V následujících letech se ovšem objem čínských půjček ještě zvýšil. Úvěry se měly Číně splácet dodávkami ropy. Když se její světové ceny propadly na necelou třetinu hodnoty, ocitla se Venezuela ve vážných těžkostech.
Bez možnosti koupit si v obchodech potraviny začali Venezuelané brzy hladovět. Maduro v roce 2016 rozjel v zemi státní program dotovaných balíčků jídla, který bylo třeba hlídat. Pro tyto účely vláda najala mexickou firmu Soltein SA de CV, jež vytvořila online platformu na řízení přídělů potravin.
V současnosti je do programu zahrnuto na 90 % Venezuelanů, čímž se databáze příjemců dotovaných balíčků v podstatě stala databází venezuelského obyvatelstva.
Čínská ZTE se do hry dostala právě v okamžiku, kdy se venezuelské vládě zalíbilo schraňovat informace o obyvatelích a přemýšlela, jak databázi rozšířit. Tehdy se prezident Maduro vrátil k myšlence nových identifikačních karet, jejichž součástí by se staly QR kódy vytvořené čínskou společností, a které by byly napojeny na databázi mexické firmy Soltein. Systém moderních občanských průkazů byl na světě.
Maduro představil identifikační karty v prosinci 2016. Při televizním projevu zvedl jednu nad hlavu, poděkoval Číně za blíže neurčenou podporu a řekl: „Každý ji musí mít.“
Složitý systém, který v té době nebyl pod jednou střechou, se nevyhnul hackerským útokům. V reakci na ně se v květnu 2017 Maduro rozhodl vynaložit 70 miliónů amerických dolarů na „upevnění národní bezpečnosti“, jinými slovy vytvoření centralizované databáze obyvatel a mobilní aplikace pro online platby, například za balíčky zvýhodněných potravin. Smlouvu podepsala čínská společnost ZTE.
Od té doby se Maduro snaží nalákat Venezuelany, aby si občanky pořídili. Novým držitelům sliboval jednorázové odměny v hotovosti. Peníze se dávaly i za účast ve volbách. Prezident loni v prosinci prohlásil, že „s touto kartou teď budeme dělat naprosto všechno“.
Maduro to nejspíš myslí vážně. Nově mají Venezuelané přes kartu dostávat také další státní benefity. Kromě dotovaných potravin se tímto způsobem budou distribuovat i léky, důchody a nafta za zvýhodněné ceny. Venezuelští důchodci se v srpnu letošního roku vyburcovali k protestům před úřady, které mají sociální věci na starosti.
Identifikační karta se má stát jedinou možností, jak se k základním potřebám dostat. Zavání to uplácením prezidentových příznivců. Maduro prozatím přesvědčil přibližně polovinu z 32 miliónů obyvatel. Mnoho Venezuelanů ani nemělo na výběr.
Spousta by jich začala trpět hlady, kdyby neměla nové karty. Měsíční minimální mzda, asi 1 americký dolar při kurzu na černém trhu, bledne vedle výhod, které karta nabízí, jež mimo jiné zahrnují výrazně zlevněné potraviny, například fazole, tuňáka a rýži. (od září v hodnotě 20 amerických dolarů.)
Možnosti zneužití role občanských průkazů naznačila při květnových prezidentských volbách tzv. Červená místa (Red points). V kioscích umístěných vedle volebních kójí mohli voliči načíst své karty, a potvrdit tak svou účast ve volbách.
Server rozpoznal, jestli držitel karty volil či ne a voliči nemuseli uvádět, komu dali hlas. Někteří státní úředníci byli ovšem podle Reuters přesvědčováni, že vláda z kartičky zjistí, jak volili.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
