V rakouském Seefeldu proběhla před nedávnem koordinovaná razie policistů, která odhalila rozsáhlý doping. Devět lidí bylo zadrženo. Ve světle dalšího organizovaného dopingového skandálu se ptáme, zda je doping ještě problémem jednotlivců nebo důsledek špatně nastaveného systému.
Ve sportu koluje staré rčení, které říká, že doping, to je v podstatě jen takový test inteligence. Do sítě rukou spravedlnosti se nechají nalákat a chytit jen ti hloupí, kteří v tom neumí plavat. Další kauzy, díky kterým vyplavává na povrch rozsáhlá pavučina organizovaného dopingu jakoby dávaly tomuto rčení za pravdu. Minulý týden rozkryla pečlivě plánovaná a koordinovaná razie policistů další velkou kauza mezinárodní dopingové sítě v rakouském Seefeldu na mistrovství světa v klasickém, běžeckém lyžování. Pět atletů a čtyři úřední činitelé byli obviněni a zadrženi. Rakušan Max Hauke byl dokonce přistižen s jehlou stále v ruce, přímým důkazem krevního dopingu. Centrální obviněný, doktor Schmidt, byl již mnoho let zapletený do koordinovaného dopování na 50 vrcholových sportovců. Jak daleko jeho chapadla sahají se stále teprve rozkrývá.
Schmidt pracoval ze své ordinace v Německu, síť dopingu, do které byl zapleten, ale byla mezinárodní a jeho klientela čítala zástupce hned několika sportů. Rozsáhlý počet klientů a postupně odkrývané souvislosti a rozpínající se síť dalších a dalších zapletených osob poukazuje na větší problém, který se už netýká pouze pár izolovaných jedinců.
Navzdory tomu se oslovení trenéři a oficiálové ne příliš překvapivě od skandálu zcela distancují. Trenér rakouských běžců na lyžích, Trond Nystad, rezignoval s komentářem, že o ničem nevěděl a je tímto zjištěním zcela znechucen. Podobně tak předseda rakouské biatlonové a běžkařské federace, který se nechal slyšet, že je skandálem šokovaný a slibuje vyvození důsledků. Ani v Rakousku se přitom nejedná o ojedinělý skandál. Jedním z informátorů policie byl Johannes Dürr, nechvalně známý a z dopingu již dříve usvědčený běžkař. Podobně tak můžeme jmenovat skandál na Olympiádě v Turíně v roce 2006, který skončil doživotním zákazem soutěžit pro půl tuctu rakouských běžkařů a biatlonistů a pokutou pro Rakouský olympijský výbor. Změnilo se od té doby něco?
Navzdory už dřívějšího varování a pokutování rakouské biatlonové federace, se zdánlivě mnoho k lepšímu neposunulo. Dopingové skandály se stále točí okolo stejných osob, které byli přímo či nepřímo na doping navázaní už tehdy. Podle svědectví atletů, kteří o koordinovaném dopování promluvili (mimo jiné například právě Johannese Dürra) je doping zkrátka veřejné tajemství, které tiše kryjí i mnozí z funkcionářů, protože z něj také přímo či nepřímo profitují.
Je tedy vůbec možné, že by o takto rozsáhlém dopingu nikdo z oficiálů skutečně nevěděl? Do jaké míry ho tiše podporují, mlčky tolerují nebo jen bezmocně trpí? Podle mnoha expertů na doping je extrémně nepravděpodobné, aby si trenéři, kteří se s atlety denně vídají, četných projevů dopingu nevšimli. Otázky veřejnosti i státních žalobců o tom, kdo skutečně o dopingu nevěděl a je v tom nevinně, a kdo všechno s ním jen tiše souhlasil pro svůj vlastní benefit, tak možná v mnoha případech zůstanou nezodpovězené.
Pokud se právě ptáte, jak to, že se na takto rozsáhlý doping nepřišlo dříve, pak nejste jediní. Právě zapletení nebo tichý souhlas široké škály lidí, od atletů samotných, přes jejich trenéry, doktory až po představitele oficiálních organizací, paradoxně k utajení aféry přispívá. Mimo jiné tím, že si vzájemně kryjí záda. Pokud by totiž někdo z nich promluvil, svezli by se se skandálem i všichni ostatní, včetně zástupců organizací, kteří se mají teoreticky na kontrole dopingu podílet.
To se ukazuje i nyní, kdy ti, kteří byli chyceni relativně ochotně ukazují prstem na svoje týmové kolegy a kamarády, kteří byli do aféry také zapletení. Žalobce totiž prakticky vždy obžalovaným slíbí snížení trestu, pokud budou spolupracovat, tedy informovat, i proto nyní dlouho utajená bublina praská a ukazuje se, kam až sahala.
Do aféry je beze sporu zapleteno velké množství atletů, doktorů i úředních činitelů. Otázkou tak zůstává, zda bychom odpovědnost za doping měli stále přisuzovat pouze konkrétním jedincům nebo vyvozovat širší důsledky v kontextu současného systému. Rozhodnutí dopovat nebo nedopovat leží vždy na konkrétním jedinci. Každý sám za sebe musí nést odpovědnost za svoje rozhodnutí dopovat, které provedl s vědomím toho, že se dopouští podvodu. A pokud někdo dopuje a vědomě porušuje pravidla, zaslouží si být přistižen a nést důsledky. Na druhou stranu je krátkozraké, abychom my, fanoušci, kteří se podílíme na vytváření systému, který sportovce žene do čím dál tím větších výkonů a extrémů, pouze slepě a šokovaně ukazovali prstem na viníky a nenalili si čistého vína.
Jsme to my, fanoušci a širší veřejnost, kdo se svými volbami kam upnout pozornost a sledovanost podílí na tom, kam putuje víc financí, sponzorů a cen. Výše financí a odměn často přetváří podobu sportu a víc motivuje nekalou soutěž. Naše společnost navíc vnímá úspěšné vrcholové atlety jako celebrity, někdy až téměř polobohy, kteří jsou také za svůj výkon obdarováni královskou finanční odměnou, o které by si většina průměrné populace s jiným záslužným povoláním mohla nechat jen zdát. Není proto divu, že v takovém systému je mnoho jedinců pokoušeno sáhnout po dopingu, ať už je to ve snaze o udržení si práce a uživení se, či kvůli snadnějšímu dosažení vyššího zisku. Dokud bude naše společnost uctívat vrcholové sportovce tímto způsobem, bude se tak spolupodílet na vytváření systému, v němž bude vždy mnoho jedinců sahat po ušlapanější cestičce ke slávě a úspěchu.
