Jakub Vamberský už odmalička věděl, že by jednou chtěl dělat něco kolem počítačových her. Jako jeden z mála si svůj dětský sen splnil a před pár lety začal pracovat ve vyhlášené brněnské firmě, která se zabývá vývojem mobilních her. Zdálo se, že osud ke Kubovi nemohl být vstřícnější, ta největší cesta ho ale ještě čekala.
S vysokou pozicí ve vývojářské firmě, kde pracoval jako marketingový ředitel, přišly také postupem času náznaky vyhoření. Jakub začal čím dál více cítit, že musí z nekonečného pracovního koloběhu na čas pryč.
Shodou okolností se naskytla pro Jakuba, v té době těžko představitelná, příležitost, na kterou ho upozornila jeho známá – v Indii působící organizace Brontosauři v Himálajích hledala někoho, kdo umí bruslit a byl by ochoten odjet do Malého Tibetu na sever Indie učit děti hrát hokej. Jakubova známá si na něj vzpomněla také proto, že v dětství byl Jakub a jeho sestra krasobruslařským párem, který posbíral pěknou řádku ocenění. Není proto divu, že Jakub má bruslení v nohách, i když hokejem se zabýval jen okrajově.
Po nějakém čase rozmýšlení a dalších peripetiích v pracovní rovině se Jakub rozhodl k velkému kroku – na nějaký čas zanechá slibně rozjetou kariéru v Česku a odjede s batohem do veřejné školy kdesi v tří a půl tisících kilometrech nad mořem a naučí místní hochy a dívky bruslit. Začátky byly těžké – už jen to, že se Kuba dostal najednou do takové nadmořské výšky, bylo pro tělo velký šok. „Najednou cítíte, že do sebe dokážete dostat pocitově jen třeba polovinu kyslíku. Když pak vyvinete byť jen malou fyzickou zátěž, což může být i rychlá chůze, máte pocit, že se neustále tak trochu dusíte,” popisuje nepříjemný počáteční stav v Himálaji Jakub. „Má to ale i svoje plusy, za ten měsíc a něco jsem tam opravdu zhubnul… no, což je taky tím, že se tam nejí maso a taky se tam nepije alkohol,” dodává s úsměvem Kuba.
„Když jsem dorazil na místo, samozřejmě bylo vše trochu jinak, než jsem si plánoval. Po příjezdu na místo bylo potřeba, aby někdo učil děti i zeměpis a dějepis,” říká Kuba. Kvůli studiu mezinárodních vztahů si Jakub myslel, že to nebude tak těžké, a tak se nabídl jako lektor i na tyto předměty, jenže chyba lávky – místní kluci a holky, kterým bylo v rozmezí od deseti do šestnácti let, nevěděli o Evropě nic, dokonce ani to, že tam kdysi proběhla 1. a 2. světová válka nebo kdo to byl Adolf Hitler. „Najednou jsem vlastně zjistil, že je musím učit o Evropě úplně od základů, formou: Jsou to velcí milovníci, mají rádi víno a uprostřed hlavního města jim stojí velká železná věž. Pak už si zapamatovali, že v Evropě je nějaká Francie,” popisuje svoje improvizační učení Jakub. „Na druhou stranu, já jsem toho taky nevěděl o Indii příliš moc. No schválně, kolik dokážete vyjmenovat indických provincií,” dodává příhodný příměr.
Pod sebou měl Jakub přes čtyřicet svěřenců. První, chlapeckou polovinu, učil Kuba hokejovému umu prvních čtrnáct dní. Někteří z chlapců dokonce nikdy na bruslích nestáli, takže se muselo začít poctivě od základů. O to víc uvidí výsledek po čtrnácti dnech, kdy se konal v jednom z nedalekých měst hokejový turnaj pro mládež. Kubovi svěřenci se v něm probojovali až do finále. „Denně jsem s nimi byl pět hodin na ledě, klukům to šlo neuvěřitelně dobře. Jejich nadšení bylo obdivuhodné a schopnost učit se byla ultrarychlá,” popisuje Kuba, který ještě při rozhovoru zpátky v Česku zvedá obočí nad tím, jak vše šlo jako po másle.
„Jsem strašně moc pyšnej a šťastnej, že se děcka hokej tak rychle naučila. Moje radost je ale maličkost vůči tomu, jak se cítili oni,” popisuje Kuba. Holky a kluci si na zpáteční cestě domů otevřeli obřadně půllitrovou lahev Coca-coly a nechali ji kolovat mezi všemi členy týmu. Když autobus projížděl domovskou vesnicí, zastavil, kluci vyskákali z autobusu, tancovali a brali Kubu na ramena. „Nikdy jsem nezažil tak upřímnou radost,” dojímá se ještě teď Kuba.
Při našem rozhovoru se Kuba několikrát zmínil o bezprostřednosti a upřímnosti, kterou v sobě místní děti, ale i dospělí mají. Ač tam mají teploty, které se pohybují kolem - 20 až - 30 stupňů a nevlastní téměř žádný majetek, jsou tam všichni extrémně šťastní. „Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se jednou večer, při klasickém povídání – asi tak, jak si teď povídáme my – zvedl jeden klučina, šel ke flipchartové tabuli a prostě tam napsal “I am so happy”, položil fixu, s úsměvem se obrátil a šel si sednout zpátky do hloučku dalších dětí,” popisuje zdánlivě obyčejnou situaci Kuba.
Zpáteční cesta na letiště a do Evropy Kubovi přichystala ještě jednu velkou zkušenost, tu byste ale s největší pravděpodobností zažít nechtěli. „Když už jsem musel na zpáteční cestě do hlavního města, Nového Dillí, rozhodl jsem se, že se v něm trochu porozhlédnu. Chtěl jsem zažít pravé Dillí, ne turisticky cenzurovanou verzi,” popisuje zkušenost s hlavním městem Indie. Kuba se tak například dostal i do extrémně chudých části města, kde je běžné, že se u řeky na jednom místě koupou děti a o pár desítek metrů dál plave mrtvé lidské tělo. „Takový pohled vás přiměje popřemýšlet nad tím, jak se vlastně doopravdy máme v Česku dobře,” popisuje Kuba, zatímco se podívá na napůl vypitý půllitr piva, který před námi stojí. „Třeba tohle pivo je pro většinu lidí tam naprostý luxus,” dodává.
Jakub byl v Himálaji přes zimu něco málo přes měsíc, a už se zase vrátil do pracovního režimu. „Vracelo se mi těžce. Během pár dnů, kdy jsem dýchal čerstvý himálajský vzduch a zároveň vstřebával všechny ty zážitky jako z jiného světa, se na mne zase navalil ten imaginární obří balvan,” říká Kuba. Na otázku, co plánuje dál, říká: „Uvidíme. Ale po Himálaji vím, že rozhodnout se k něčemu velkému zase není takový problém, jak se na první pohled možná zdá.”
