Poslední týdny hýbe lyžařským světem skandál v podobě odhalení dopingu na Mistrovství světa v klasickém lyžování v Seefeldu. A koho jiného se zeptat na doping a situaci v lyžování, než bývalé vrcholové lyžařky Zuzany Kocumové.
Policejní razie v Seefeldu se sice netýkala českých reprezentantů, i tak jistě celou situaci jako dlouholetá lyžařka sledujete. Jaký je váš pohled na celou událost?
Vzhledem k tomu, že je obecně známé, že vrcholový sport je velmi úzce provázaný u mnoha sportovců s dopingem, tak mám vlastně radost, když se podaří takový případ odhalit. A vypátrat nejen ty, kteří doping užili, ale i ty, kteří si z jeho podávání udělali výnosný byznys. Nejsem úplně naivní, že by to doping jako takový vymýtilo, ale určitě dotažené případy jsou velkým varováním pro ty, kteří by o dopování uvažovali a aspoň částečně přispívají k čistotě sportu. Další věcí je, že je skvělé, že rakouská policie udělá zásah i na rakouské sportovce, i když tím poškodí vlastní tým. Zkrátka padni, komu padni. Umíte si to představit v Rusku?
Jaký je váš obecný názor na doping? Dokážete si vážit lyžařů nebo i dalších sportovců, kteří takto podváděli?
Já doping z duše nesnáším. Osobně chci hledat limity svého těla a ne limity, kam mě může posunout biochemický koktejl, který si budu pouštět do žil. A máte pravdu, že sportovců, u kterých byl doping odhalen, si už nedokážu vážit, ani jejich výkonů. Porušili jasně daná pravidla, zvýhodnili se oproti těm, kteří je dodržují. Je to podvod a oni jsou obyčejní podvodníci. Dalším problémem je, že díky dopingu mi při každém výjimečném výkonu vyskočí stín pochybnosti, zda to bylo opravdu čistou cestou. A to mi vadí, protože takto vlastně dopující sportovci nepřímo poškozují i ty výjimečné talenty, kteří dosahují špičkových výkonů čistou cestou, jenže vy už tomu tak úplně nevěříte…
Jak ukázal Seelfed, doping není záležitost jednoho člověka, který „uklouzl“. Mluví se dokonce o organizovaném dopingu nebo dopingové síti. Čím to podle vás je?
Obrovským tlakem na výsledek, zaměňování špičkových výsledků ve sportu za smysl života. Stejně tak „soubojem“ národů, ale i jednotlivých trenérů a tréninkových skupin a to, kdo je lepší. Podíl na tom má také nedostatečná úcta k vlastnímu tělu a vlastnímu zdraví. A nízká úroveň vlastní morálky.
PSALI JSME: Organizovaný doping – obcházení pravidel nebo nutnost doby?
Osobně si nedokážu představit, že lyžař má z výsledku za takovou cenu radost, co si o tom myslíte vy?
Moc ráda bych věřila tomu samému, ale nejsem si úplně jistá. Je to něco podobného, jako myslet si, že zloděj nemá radost z toho, co nepoctivě ukradl nebo politik z toho, co si nečistě přihrál za pomoci svého vlivu. Takže se obávám, že určitou formu radosti jim to přináší. O tom, jak dlouhodobá je, a jestli stále někde nevrtá červík svědomí „Já si to vlastně nezasloužím“, můžeme polemizovat. Jsem ale přesvědčena, že člověk se skutečně srovnanými hodnotami, úctou k sobě samému a spokojeností sám se sebou nemá potřebu sahat k zakázaným látkám.
Mně jako laikovi připadá, že mnoho sportovních odvětví a sportovců se dopracovalo do takové fáze, že už z člověka nejde víc „vyždímat“ a vlastně je těžké někam sport posouvat. Navíc síly těch „nej“ jsou nesmírně vyrovnané. Může i něco takového být cestou k dopingu?
Určitě ano. Když dojdete na konec svých sil, schopností a talentu a stejně je to všechno málo, a navíc na vás někdo v tuto dobu zatlačí stylem - koukej na sebe, nestojíš za nic, tak hodně sportovců sáhne po čemkoliv, co jim pomůže ještě kousek se posunout. Také je častý tlak od okolí, které vám bude říkat: „Když si to nevezmeš, jsi znevýhodněný. Berou všichni.“ Vlastně něco jako zažité heslo za komunismu, „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu.“
Je doping trendem dnešní doby nebo se vyskytoval ve stejné míře i v minulosti?
Doping ve sportu byl, je a bohužel nejspíš i bude. Lidé stále vymýšlejí, čím se posunout. Čistě i nečistě. Ve sportu i mimo něj. Samozřejmě, že se metody stávají čím dál sofistikovanějšími a přichází se s novými látkami. A ti, kteří ho odhalují, jsou logicky vždy o krok pozadu. Ale třeba doba 80. let byla, co se týče dopingu, horší, než teď. Stačí se podívat na některé výkony, které se stále nedaří překonat... Takže sice bude boj s dopingem bojem věčným, ale má svůj smysl. Jsem přesvědčena, že už zachránil mnoho životů a mnoho také ne.
O dopingu se v poslední době mluví zejména ve spojitosti s lyžováním, biatlonem a cyklistikou. Existuje nějaký okruh třeba nějaký okruh sportů, kde se vyskytuje doping více než jinde?
Ve vytrvalostním sportu si dopingem můžete výrazně pomoci. Natož ve sportu silově-vytrvalostním. Ale velká mediální pozornost dopingu právě v těchto odvětvích je dána i množstvím odhalených případů z poslední doby. Ještě daleko hůř je na tom samozřejmě například kulturistika. Ty naprosto absurdní hory masa přirozenou cestou prostě „nevypěstujete“. A to je veřejné tajemství.
Hodně se spekuluje i o tom, že o dopingu musí ve většině případů vědět okolí konkrétního sportovce, který dopuje. Že se to prostě musí poznat. Vy máte bohaté zkušenosti z vrcholového sportu, jaký je váš názor?
Z velké části to u soupeře, druhého závodníka poznáte. Je tam mnoho věcí, které v tom jsou poměrně jasným vodítkem, indikátorem. Jenže, i když máte podezření, nejde o tom veřejně mluvit, nemůžete někoho obvinit, dokud nejsou důkazy. Vzpomeňme Rusko na OH v Naganu a Salt Lake City nebo Finsko na jejich domácím MS v běžeckém lyžování v Lahti v roce 2001... Tušili jsme, že to čisté není, a následně se to potvrdilo. Ale často zůstane jen u tušení. Vlastně i proto odhalení případů vítám, i když to na druhou stranu může poškozovat jméno vrcholového sportu u těch, kteří chtějí věřit, že je čistý.
