Káťa i Pája jsou obyčejný holky, Liberečandy. Vlastně tak obyčejný zase nejsou. Dokázaly si totiž splnit sen. Vzdaly se pohodlí, stálé práce a teplé postele. Místo toho cestují na kole po celém světě.
Každému asi bleskne hlavou věta: „Tohle si normální člověk nemůže přece dovolit!“ Ať z časových nebo třeba finančních důvodů. Ale jak holky samy říkají, ani ony nevyhrály ve sportce a nikdo je nesponzoruje. Na tuhle cestu kolem světa si našetřily ze sedmnácti výplat. Pak daly výpověď a vyrazily.
Káťa pracovala jako mzdová účetní a personalistka a přiznává, že každodenní stereotyp nebyl tím pravým. „Potřebovala jsem něco zažít, vidět a poznat. Něco mi chybělo,“ vzpomíná. Pája byla pro změnu fyzioterapeutkou v nemocnici. Cestování ji prý fascinovalo už od dětství. „Milovala jsem cestování, od Willyho Foga po Leoše Šimánka. A pak se někde zrodil nápad cestovat na kole, jako levnější varianta. Po první cestě Liberec - Vídeň a zpět jsem tomuto způsobu cestování propadla.“
A tak se holky domluvily, že pověsí práci na hřebík a vyrazí. O destinacích rozhodlo píchání prstem do mapy. „Koupily jsme si mapu a ukazovaly, kam se chceme podívat. Všechno jsme propojily a trasa byla na světě,“ popisuje Pája.
Jak holky přiznávají, před cestou nijak zvlášť netrénovaly. Káťa si užívala tradiční česká kalorická jídla a „obalovala se tukem“, Pája kolo používala jako dopravní prostředek do práce. Před cestou uznaly, že běžná kola jim nestačí. Proto si nechaly vyrobit speciální ocelová. „Ocel lépe tlumí vibrace, a kdyby, nedej bože, praskl rám, dá se jednoduše svařit, což se nedá říct o hliníku, ze kterého se v dnešní době dělá většina kol,“ říká Pája.
Dvě holky, samy, bez ubytování, bez podrobných informací o místě kam jedou. Kde na to vzaly kuráž? Projely už Německo, Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, Bajkal, Japonsko, Thajsko i Austrálii a zatím se prý necítily nijak zvlášť ohroženě. „Z některých lidí jsem neměla příliš dobrý pocit, ale zatím jsem se necítila nijak ohroženě. To už byli horší potulní psi v Thajsku, kterých tam byly mraky, měli prašivinu a děsně se jim líbila má lýtka,“ vysvětluje Káťa s úsměvem. Podobně to vidí i Pája.
Ať jedou, kam jedou, nezatěžují se zbytečným biflováním reálií. Kouknou na víza, zajímavá místa, případně jestli se dá přespat na letišti... A jedou. Podrobné informace prý akorát zabírají čas. Přednost dávají radám od místních.
Plán cesty, kudy holky chtějí sjet svět
V květnu budou holky na cestách už dva roky. V pedálech mají už více než 24 000 kilometrů. Vyměnily několik řetězů, brzdových špalků, zažily skvělé okamžiky a sáhly si na dno. Objevily své slabé i silné stránky. Díky tomu si ale taky prý uvědomily, jak dobře se mají lidé v Čechách a na druhou stranu vidí, co všechno by se mohlo zlepšit.
Holky si ale ani z nepříjemných zážitků nic nedělají. Pája to komentuje slovy: „Shodly jsme se na tom, že vlastně právě ty nejhorší zážitky, kdy jsme si sáhly na dno, jsou zpětně ty nejlepší, protože nás posílily a posunuly dál. Když nám došla voda a síly uprostřed hor a přidalo se k tomu sněžení nebo když jsme několik hodin jely v šíleném protivětru 7 kilometrů v hodině, takové chvíle si budeme pamatovat navždy.“
Jako drsný zážitek připomíná Káťa cestu přes poušť, kdy voda v lahvích byla skoro vařící a navíc chytala plastový odér. Nikde žádný stín ani civilizace. To ale střídaly krásné okamžiky, třeba pohled na volně žijící klokany, pelikány nebo třeba soby na severu.
Každá země se liší, reliéfem i kulturou. A že jsou lidé různí, to zjistily i Káťa s Pájou. Rozdíl je prý v přístupu k ostatním i k přírodě. Neskutečně milí jsou podle nich Japonci. „I když to může být jen tak na oko, protože v Japonsku je nepřístupné dát najevo negativní emoce. Ale především mají spoustu pravidel, která když jim narušíte, tak je vyvedete z míry. Stačí odmítnout igelitku v obchodě, do které vám automaticky balí zakoupené potraviny, byť se jedná o jedinou láhev s pitím, a prodavačka najednou neví, co dělat,“ popisuje Pája. Holkám sice někdy zůstávala hlava stát nad hygienickými návyky v zemích jihovýchodní Asie i to ale zvládly. V Austrálii pro změnu obdivovaly všeobecný klid.
Ze všech zemí jim zatím nejvíc učarovalo Norsko. A proč? Je tam nádherná příroda, tak čistá voda, že se dá pít z kdejakého potoka, totální svoboda v kempování i kvalitní potraviny. Prý ale ani Austrálie není k zahození. Zdejší lidé jsou ohromně vstřícní, rádi s čímkoliv pomohou, a navíc je tu různorodá krajina.
Na závěr jsem Káťu a Páju poprosila o krátký vzkaz pro lidi, kteří mají podobné sny, ale zatím nenašli odvahu je realizovat. Pája jim vzkazuje: „Než jsme vyjely, tak jsem měla obavy, jestli to zvládnu, jestli mě to bude bavit nebo jestli se mi nebude stýskat, ale na všechno fungovala věta, vždycky a odkudkoliv se můžeš vrátit domů.“ A Káťa k tomu dodává: „Nebojte se strachu z neznáma a opuštění jistot. Ty zážitky z poznání za to rozhodně stojí a ty vzpomínky, které díky tomu získáte, vám nikdo nevezme!“
