Co by to bylo za hokej bez fanoušků, to by prostě nešlo. Centrum každých hokejových fanoušků se nachází v kotli a srdcem kotle jsou v Liberci tři bubeníci. Jedním z nich je i Honza Nerv.
V kotli, tam to žije. Každý zápas Tygrů zde doslova pulzují emoce. Skandujou se hesla, řvou bubny! A právě bubny tomu všemu dodávají na síle a dramatičnosti. Hrdým bubeníkem je i Honza. Paličky vzal do ruky asi před třemi roky a od té doby je nedal z ruky. „Tygrům fandím už dlouho, vždycky jsem ale byl někde na sedačkách a během mistrovský sezóny jsem si říkal, že bych to zkusil do kotle,“ vzpomíná Honza Nerv.
Kotel a zbytek arény? Je to rozdíl. „Je v tom rozdíl a velkej. Nic proti zbytku, ale kotel prostě fandí úplně nejvíc,“ prohlašuje hrdý fanoušek. Ne každá hláška a věta, co vyjde z kotle, se chytne mezi všemi. V kotli to ale vře vždycky. Když může, nevynechá Honza ani jediný zápas, v Liberci i mimo něj.
Je to pravý fanoušek! Srdcem i duší, a to tak, že má fandění napsané i v životopise. „Snažím se jezdit na všechny zápasy co nejvíc. Akorát občas je to těžký skloubit s prací. Proto to mám všude uvedený, i v CV. Takhle, když mě někde přijímají, tak už vědí, že budu chtít na hokej volno.“
Za zmínku určitě stojí, že před svou fanouškovsko bubenickou kariérou Honza nikdy nebubnoval, k hudbě ale vztah má. Už jako malej kluk hrál na kytaru, dokonce zpíval. Hymnu si ale prý střihnout při začátku hokeje netroufá. „Neříkám, že by to nebylo špatný, ale Johanka je Johanka. Když zpívá ona, tak se vyhrává. To se říká a je to i vidět,“ říká bubeník.
Fandit a pořvávat dá jednomu pořádně zabrat. Jen na hlasivky je to pořádný záhul. „Kdo pořádně fandí, tak holt další den po zápase moc nemluví,“ přiznává se smíchem Honza. Ale to k tomu tak nějak patří a Honza to bere. A berou to i doma, přítelkyně ho podporuje. Dokonce za ním stojí v kotli, společně s Honzovou maminkou. Ta sice byla původně Litvínovák, ale očividně teď fandí Tygrům.
V kotli není s bubny Honza sám, má vedle sebe ještě dva zkušené kolegy. Všichni tři se musí umět sladit, stejně bubnovat, začít i skončit. O nějakých zkouškách se nedá mluvit. Vše se piluje za pochodu přímo na zápasech. Ladění bubnování je prý hlavně o empatii.
Ne každý by měl odvahu řvát i peprnější hesla. Honza se toho nebojí, zato maminka ho občas chce usměrnit. „U vyhroceným zápasům to prostě patří. Čím víc přidávají hosté, tím přidáváme i my. Když křičím něco hodně sprostýho, tak mi občas mamka poklepe na záda, no,“ dodává Honza. Je jasný, že tahle peprná slova se týkají třeba zápasů s Mladou Boleslaví. „Kdykoliv jedem na výjezd kolem Bolky, tak právě to sprostý se ozývá, to je už tradice.“
