Před objektivem Richarda Nowaka stála už řada celebrit. O kvalitách tohoto budějckého profíka tak nemusí být vedené dlouhé řeči. Kromě krásných módních fotek už ale nějakou dobu pracuje na projektu s názvem Anonymous. Co je to za projekt? A jaké fotografie v něm najdeme?
Anonymous. Co to znamená? Co se skrývá pod tímto tajemným názvem?
V tomto fotografickém cyklu jsem se snažil jít hlouběji do divákovy hlavy a donutit ho přemýšlet nad mainstreamovou představou o kráse. Fotografie můžete vidět na webu. Úplně původně to měla být portrétní fotka trochu jinak. Zrodila se fotografií Anonymus. Je to takový portrétní underground. Focené ženy mají zahalený obličej vlasy, které tvoří různé abstraktní tvary, ve kterých můžete nechat rozehrát svoji představivost a objevovat. Nejde jen o prosté zobrazení odhaleného těla, ale o pohled na ženu v její rozmanité podobě 21. století.
A fotíte modelky nebo „obyčejné“ ženy?
Prvních pár fotek jsem nafotil už v roce 2011 s lidmi z oboru. Takže ideální míry. Potom na to nebylo tolik času, a tak jsem nechal projekt chvíli spát. Vrátil jsem se k němu znovu minulý rok. To už jsem nad tím ale začal trochu víc přemýšlet. Krásná prsa a krásné tělo už fotil kde kdo. Oslovil jsem ženy všech tvarů a velikostí a začal jsem fotit běžné ženy.
Celkově je to taková studie ženského těla. Mám tam kulturistku, hodně potetované holky. Hubené, silné, mladé, starší. Ještě bych chtěl vyfotit ženy šedesát plus.
Vím, že jste profík, ale přeci jen. Fotíte nahou ženu, nerozptylovala vás ta prsa?
Já už jsem to tolik nesledoval. Zaměřil jsem se právě spíš na ty vlasy v pohybu. Fotky jsem si pak pojmenovával podle toho, co mi vlasy na fotce připomínaly. Prsa mě určitě nerozptylovala.
A necítil jste třeba trému z „modelek“?
Člověk musí s lidmi umět komunikovat, aby ta případná tréma opadla. Focení samotné je jednoduché. Trvá to třeba jen dvacet minut, protože nám odpadá to nejtěžší – dostat do obličeje výraz.
Můžeme fotky někde vidět „živě“?
V květnu budou vystavené v Kavárně, která hledá jméno v Praze. Později možná i tady na jihu Čech. Celkově bych to ale chtěl proměnit v něco víc než jen ve výstavní soubor. Chtěl bych to spojit s charitou. Ukázalo se ale, že to není zas tak jednoduché. Mám pocit, že zkusit třeba vykrást banku by bylo jednodušší (smích).
Když se vrátíme na úplný začátek. Jak dlouho vlastně fotíte?
Teď nevím, jestli to mám vůbec říkat (smích). Od roku 2000 jsem na volné noze a fotím profesionálně. Takže něco málo přes dvacet let.
A chtěl jste být vždycky fotograf?
Nechtěl, vůbec ne. Každý chtěl být vždycky kosmonautem nebo pilotem, pak hudebníkem. Fázi popeláře jsem teda přeskočil.
Jak jste se k tomu tedy dostal?
Úplnou náhodou. Fotografii jsem se nikdy nevěnoval, neměl jsem žádný vzor nebo směr, kterým bych se ubíral. Prvním impulsem byla asi práce ve Fotolabu. Začal jsem vlastně od té nejnižší příčky, kdy jsem vyráběl fotky na minilabu, pak jsem byl na prodejně jako vedoucí, potom jako oblastní manažer pro jižní Čechy, a tam jsem zjistil, že u toho počítače a s kravatou nejsem úplně šťastný. V té době mě fotografie začala zajímat a fotil jsem vše kolem mě, asi jako každý začátečník. Postupem času jsem zjišťoval, že mě zajímá hlavně portrétní fotka. To byl konec mé kariéry ve velké firmě.
Když se na to teď díváte zpětně. Byly ty začátky těžké?
V něčem určitě ano. Na film je potřeba znát řemeslo a digital je vlastně sranda. Dřív bylo také mnohem těžší čerpat inspiraci. Internet nebyl, a když byl, tak šíleně pomalý, zdroje a nápady se chytaly z časopisů, kterých navíc v republice nebylo tolik. Takže když jsme jeli do zahraničí, první zastávky byli v trafice, kde jsme kupovali Vogue a další. Dneska stačí otevřít Google nebo Instagram.
Hodně teď letí fotky bez úpravy. Jak se na to díváte?
Je pravda, že se poslední dobou vrací ten trend přirozené fotky. Ale podle mě pořád převládá photoshop a retuš. Dneska už to není tolik o tom, že realitu mění profi fotografové, ale dělají to i běžní lidé. Teď si lidé vyfotí selfie, kde se samozřejmě ukazují jen v tom nejlepším světle, proženou to aplikacemi, které dokážou neuvěřitelné věci, a na světě je dokonalý produkt 90-60-90. Což je trochu nevýhoda třeba z pracovního hlediska. Na plac vám pak může přijít někdo, kdo vlastně neexistuje.
Fotil jste hodně známých tváří. Dokážete vybrat někoho, s kým se vám opravdu dobře pracovalo?
Tak samozřejmě se všemi (smích). Ne, ale třeba Táňa Pauhofová je skvělá. Z těch hodně mladých holek – modelek – je super, krásná a přirozená třeba Andrea Kalousová. Líp by mi ale asi šly vyjmenovávat ty průsery…
