Z „nesportovních“ diskusí o Petře Kvitové a daňových rájích – nejčastější chyby a omyly

To je vždycky fajn. V  diskusích (několika z nich jsem se s velkým zájmem účastnil) se však často opakovaly nepřesnosti, nekonzistentní výroky či nereálná očekávání vůči státnímu sektoru. Pokusím se proto tyto liché argumenty shrnout a blíže vysvětlit.

1. Kdo se v České republice pohybuje, měl by zde platit daně.

Tak to je a vždycky bude. Situace "neplatit daně" totiž prakticky neexistuje. Uvědomme si, že daň z příjmu je pouze jednou položkou v celkových příjmech veřejných rozpočtů. A zdaleka ne tou nejdůležitější, jak se mylně předpokládá! Daně z příjmu fyzických osob tvořily v roce 2013 pouze 9,1 % všech příjmů veřejných rozpočtů v ČR, daně z příjmu podnikatelů a firem 8,3 % veřejných rozpočtů. Více se pravidelně vybírá na zdanění spotřeby, které generuje zejména daň z přidané hodnoty (2013: 302 mld. Kč, tj. 19,4 % všech příjmů) a spotřební daně (2013: 143 mld. Kč, tj. 9,2 % všech příjmů). A těmto daním se nevyhne nikdo, kdo v České republice stráví byť jen jediný den. Pokaždé, když například zmíněná vynikající tenistka v České republice nakupuje potraviny v supermarketu, navštíví kadeřnictví nebo fitness, koupí si pohonné hmoty do auta, dálniční známku, zajde s přáteli na večeři nebo postaví dům, končí nemalá část utracených peněz ve státním rozpočtu. Daň z příjmu tvoří jen malý díl daňové povinnosti a zdaleka nemusí být tím nejvyšším příspěvkem do veřejných rozpočtů vybraného jedince.

2. Platit daně je „morální“ povinnost.

Už je to tak, že „morálka“ a „principy“ jsou něco jako poslední záchrana lidí v argumentační nouzi. Proč ne… Ale když se řekne A, musí se říct i B. U povinnosti placení daní, tedy jednostranném, neekvivalentním a hlavně zákonem vynutitelném odvodu do veřejných rozpočtů, argumentace „morálkou“ selhává. Přesun daňového břemena nevylučuje platbu daní v původním domicilu (viz bod 1), může mít naprosto racionální odůvodnění (viz ZDE) a navíc je naprosto legální. Záleží jen na tom, zda člověk považuje prostředky odvedené do státního rozpočtu té které země jako efektivně „utracené“, nebo nikoliv. Dám příklad:

Při stáži ve Finsku v r. 2009 jsem se dozvěděl o existenci státní agentury, která dostává každým rokem prostředky od finského ministerstva financí a ty s cílem podpořit rozvoj, inovace a nová pracovní místa rozděluje mezi finské podnikatele a firmy. Když jsem se dozvěděl, jak to v praxi funguje, byl jsem v šoku. Na základě jednoduché žádosti podnikatel dostane od agentury peníze, které utratí a poté sám „čestně vyhodnotí“, jestli mu peníze v podnikání pomohly (pak je začne splácet jako půjčku), anebo nepomohly (pak jsou finanční prostředky evidovány jako státní dotace, tj. bez povinnosti splácet). Ředitel agentury vůbec nedokázal pochopit moji otázku, zda se roční rozpočet agentury nerozkutálí jen na „dotacích“, respektive neodkloní k firmám s anonymními vlastníky… Jeho odpověď mě šokovala podruhé: „Proč by to ti lidi dělali a kradli státní peníze? Proč by někdo proboha chtěl okrádat stát? Vždyť stát platí důchody mým rodičům. To se jim rovnou můžu vloupat do domu a ukrást jim hotovost z peněženky. Vy snad kradete rodičům peníze z peněženky?“, kroutil pobaveně hlavou a já se v duchu za svůj dotaz zastyděl, tak trochu za nás všechny Čechy.

Platit daně není morální povinnost, je to zákonná povinnost. A pokud žijete na jiné planetě (třeba ve Finsku) a veřejný sektor tam funguje, může to být povinnost příjemná, byť je relativně vyšší…

3. Kdyby daňovou rezidenci přesunul každý, veřejné statky by nebyly poskytovány v dostatečné míře.  

Hrubý omyl. Veřejné statky by nemohly být poskytovány v takové míře, v jaké jsou poskytovány nyní. To ovšem nutně neznamená, že by nebylo na sociálně citlivé položky (důchody, nemocnice…) nebo potřebné infrastrukturní stavby (dálnice…), ani když je dál bude poskytovat stát. Jen by se musely výdaje státu více přizpůsobovat příjmům, což děláme v běžném životě všichni. Stát to má, bohužel pro nás, naopak.   

4. Plýtvání státu do diskuse o daních netahejme, to je úplně jiný problém.

Naopak. Plýtvání státu s placením daní naprosto zásadně souvisí. Zaprvé tak, že daňové prostředky přímo slouží na financování nesmyslů. Zadruhé tak, že informace o černých dírách ve státních institucích demotivují občany od finanční participace na tom všem. Doma se vám totiž asi nestane, že si postavíte garáž a pak si koupíte auto, které se vám do ní nevejde (jako s hangáry a letadly na letišti v Kbelích), do rodinné firmy si rozmyslíte nákup "atypického" nábytku za 36 milionů Kč, který z „erární“ peníze provedli úřednici v Královéhradeckém kraji, u vašeho pozemku si pohlídáte, abyste ho nepronajali na 50 let za zlomek tržní ceny, jako se tomu stalo v Chomutově, pravděpodobně se shodneme, že nákup vlastního popelářského auta za 5,5 milionu Kč je zbytečný, když vám odpadky standardně vyváží městem kontraktovaná firma (přesto to ve Správě silnic Ostrava udělali a auto slouží „na reprezentaci“), nákup vybraných luxusních limuzín Audi pro zaměstnance Lesů České republiky s návdavkem policejních antiradarů za 135 tisíc Kč si také řada podnikatelů dovolit nemůže, a i ti kteří ano, by asi dvakrát rozmysleli vybavení všech svých provozoven solárii a vířivkami, jako to udělala Armáda České republiky, jejíž zaměstnanci navíc dostávají k platu příspěvek na regeneraci a péči o tělo. Takto bychom mohli pokračovat hodně dlouho, věřte mi. A s každým dalším řádkem by víra v efektivitu veřejného sektoru slábla.

I kdyby majitelé privátních firem udělali vše výše zmíněné, bylo by to jejich svobodné rozhodnutí a vlastní rozmařilost by si platili z vlastní kapsy. Dokud se však podobné nákupy budou hradit z našich daní, nelze se divit rozšiřující se deziluzi nad fiskální politikou České republiky. Nenechte se proto zmást, plýtvání státu s placením daní úzce souvisí. Veřejný sektor totiž dokáže zkonzumovat nekonečné množství peněz.

5. Chce to jen více hlídat úředníky, tak jako ve firmě.

Pro tento web jsem již jednou psal, jaké problémy jsou spojené s rozhodováním politiků a úředníků ve veřejném sektoru – rozhodují o cizích penězích, které přerozdělují ve prospěch cizích lidí. To vede k menší ostražitosti a spořivosti, tedy k neefektivnostem. Při rozhodování ve veřejném sektoru však narážíme ještě na další svízel, kterou ekonomie popisuje jako tzv. agency dilemma či „principal-agent problem“ (problém pána a správce). Pán (politik) má jiné starosti než správce (úředník). Politici s volbami přicházejí a odcházejí, ale úředníci zůstávají. Mají více informací o chodu daných institucí, využívají je ve svůj prospěch a ovlivňují pána při rozhodování – tu o nákupu „potřebného“ nového nábytku do kanceláří, tu o nákupu „potřebných“ luxusních nových aut, tu o náboru většího počtu podřízených úředníků, tu o zvýšení rozpočtu…

V soukromých firmách, jak již bylo řečeno, existuje velký tlak na hospodárnost. Ten vytváří majitelé (PÁNI), kteří pochopitelně chtějí, aby jejich podnik fungoval, neplýtval a vydělával. A všimněte si, že se majitelé (PÁNI) velmi často na zájmu „neplýtvat a vydělávat“ snaží zainteresovat i své manažery a zaměstnance (SPRÁVCI), ať již formou benefitů nebo bonusů a podíly na zisku. Podobný tlak se však ve veřejném sektoru sám od sebe nevyskytuje.

Lze totiž použít i jinou aplikaci o jednu úroveň výš - my všichni voliči (daňoví poplatníci) jsme vlastně PÁNI, naše daňové prostředky za nás utrácejí SPRÁVCI (politici a úředníci), my však nemáme čas, možnosti, schopnosti ani chuť všechny transakce ve veřejném sektoru kontrolovat. To je chyba, kterou správci často zneužívají...

Petra Kvitová byla s upřímností sobě vlastní pro davový lynč snadný cíl. Ale kritici mířili naprosto mimo!!! My všichni daňoví poplatníci bychom totiž jakožto PÁNI měli směřovat náš tlak na ty skutečné SPRÁVCE. Tím jsou politici a úředníci. Ne Petra Kvitová!

PS – Mimochodem, víte, kolik činí rozpočet vašeho města nebo obce? Kolik je politiků u vás v zastupitelstvu? Jací lidé tam sedí? Dodržují předvolební sliby? Víte, o čem hlasovali na minulém hlasování? A jestlipak už byl tento měsíc v práci váš poslanec nebo senátor? Pokud jste zaváhali byť u jediné otázky, je naprosto zbytečné lámat si hlavu s daněmi Petry Kvitové nebo kohokoliv jiného … :)