Den strávený s bratrem Radkem Navrátilem, který je kapucínem v olomouckém klášteře na Dolním náměstí, přinesl jednak zjištění, co vlastně kapucín celý den dělá, ale také jsme hodně otevřeně mluvili. Řeč byla o reakcích blízkých při oznámení odchodu do kláštera, o vzrůstající agresivitě společnosti, o homosexualitě a masturbaci, ale i o důležitosti osobního vztahu.
Žebravý řád menších bratrů kapucínů je řeholní řád, který vznikl v 16. století v Itálii. Je to jedna ze tří větví františkánského řádu. Od zbývajících dvou větví kapucíny odlišuje dlouhá špičatá kapuce na řeholním hábitu, která jim dala původně posměšné označení cappucio, ti s kapucí. Čeští kapucíni byli za komunismu při Akci K rozehnáni a členové řádu byli vězněni. Teď najdeme kapucíny v Olomouci, Brně, Praze a Sušici.
Nejsme mniši, jsme řeholníci
Ve čtvrtek před tři čtvrtě na šest ráno čekám u velkých vrat od kláštera na Blažejském náměstí v Olomouci a otevírá mi bratr Radek. „Jsou před námi docela dlouhé bloky ticha,“ upozorňuje mě, když mi ukazuje svou kancelář a říká, že tady můžu mít svoje zázemí, kdyby na mě toho ticha bylo už moc. Přišli jsme do kaple a Radek začal mlčet. Mlčení a totální klid trval hodinu. Během té hodiny do kaple přišlo ještě dalších pět bratrů. Po hodině mlčení následovala půlhodinová modlitba, při které se bratři vzájemně střídali ve čtení pasáží ze žaltářů. Pak nastala další půlhodina ticha.
Před osmou se scházíme u snídaně, na kterou mě Radek pozval a začínám se vyptávat. „My nejsme mniši. Mniši jsou na jednom místě, jsou v klášteře uzavření. My čas od času z kláštera vycházíme, my jsme řeholníci,“ vysvětluje Radek. To je jeho občanské jméno, ale většina z bratrů si volí jméno řeholní, aby se dva kapucíni v České republice nejmenovali stejně, takže s námi u stolu sedí například Ginepro nebo Vavřinec.
Radku, prosím tě, o čem přemýšlíš tu hodinu, kdy od tři čtvrtě na šest sedíš v tichu?
Ty, to je různý. Prvně se snažím, abych byl vůbec tam, kde jsem. To zabere nejvíc času. Aby mi myšlenky neutíkaly někam, kde bych něco řešil. Ale to pořád jede, to je neustálý proces. Jde o to, vrátit se na to tady a teď. A když už tam jsem, tak jsem. To mi stačí. To ticho je plný Boha. Ale za tu hodinu s ním jsem třeba dvě nebo tři minuty.
Ale to jsi prostě sám se sebou, ne s Bohem, ne?
To souvisí. Prvně musíš být sám se sebou, aby ses setkal s Bohem. To tě srovnává. A když jsi s ním, tak se nebojíš vejít do těch temných částí sebe sama, protože víš, že on tě neodsoudí. Ta zkušenost s ním ti pomáhá poznávat sebe.
Je to pro mě strašně abstraktní.
To věřím. To je podobný jako kdybys mi ty vyprávěl o svým vztahu se svou holkou. To se musí zažít. Ale podle mě je to velmi podobný, protože poznáváš toho druhýho a necháváš se poznávat od něho.
Ani tohle pro mě není představitelný.
(celý stůl se rozesměje) Já rozumím, že je to jako sci-fi. Ale každej z bratří by ti to řekl z jinýho pohledu. Některý věci tam budou podobný, ale On žije ten vztah s každým z nás úplně jinak. Neexistuje mustr. On je živej.
Jak to myslíš, že je živej?
No živej. Osoba.
Kde?
No v tom, že může navazovat ten vztah se mnou. Že se zjevil v Kristu, takže má tvář. Vstal z mrtvých a díky tomu je teď prostě pro mě osobně uchopitelnej. Ve chvíli, kdy se s ním setkáš, ono se řekne, tváří v tvář, ale ty ho nevidíš, ty ale vnímáš, že nejsi sám, že tu je, tak to všechno dostává jinej smysl. Úplně ti to převrátí hodnoty. A to se děje v té modlitbě. Tohle převracení hodnot, kdy neustále dávám něco nahoru a říkám si, co bych měl dneska udělat, ale nakonec někdo zazvoní a já se mu mám věnovat. Takže Bůh nakonec přehazuje ty hodnoty. Ale těžko se s tím srovnává, protože radši máme svoje jistoty a svůj plán. Ale to se děje i nevěřícím, akorát nevěřící tomu říkají jinak, třeba náhoda nebo štěstí nebo „no, stalo se“.
K víře jsem se dostal, když se mi oběsila babička
Po snídani Radek mění hnědý hábit s kapucí za pracovní oblečení a vyrážíme do vedlejší budovy, kde je Kapucinát, který slouží k ubytovávání studentů. Teď tam bydlí dvacet vysokoškoláků, kteří za ubytování platí nájem. „Musím se podívat, jestli tam mají všechny prostředky na úklid,“ říká mi cestou Radek. „Mám to tu na starosti od smluv až po toaletní papír,“ směje se.
Před nedávnem se v tomto areálu vyráběly taky sirupy, ale prostory už byly pro výrobu nedostačující. „Nám se to hodilo, že odešli, protože my jsme tam udělali azylový centrum pro bezdomovce. Každý pondělí se tady schází komunita Sant‘Edigio. To jsou studenti, kteří ze svých peněz kupujou jídlo a chodí ho rozdávat do squatů. A naši bratři chodí s nima, takže těm, co jsou v těch squatech řekli, že můžou chodit spát k nám, když je zima,“ vysvětluje Radek, když vstupujeme do budovy Kapucinátu.
Radek Navrátil (41) je rodák z Poličky. Kapucínem je šestnáct let. Vystudoval teologii a v olomouckém klášteře je pátým rokem, dříve byl v klášterech v Praze a Římě. V olomouckém klášteře působí jako magistr juniorů.
Jak dlouho jsi v Olomouci?
Pátým rokem. Předtím jsem byl dva a půl roku v klášteře v Římě na kurzu formace, abych mohl pracovat s bratříma, kteří přicházejí do kláštera. V Olomouci jsem vystudoval teologii a první rok licenciátu jsem dělal v Římě. Předtím jsem byl v Praze a předtím jsem byl tady. Takže šestnáct let jsem v klášteře. Mně to připadá, jak kdybych přišel včera.
Kdy jsi přišel k víře?
No už jako malej jsem byl pokřtěnej, ale k víře jsem se dostal, když se mi oběsila babička. To mi bylo čtrnáct let, to byla prda. Najednou jsem viděl, že není jen tenhle hmatatelnej svět, ale že se tu děje i něco mimo tenhle svět. Ale do kláštera jsem vstupoval ve čtyřiadvaceti.
Je to pozdě?
Ne. To rozhodnutí uděláš, až jsi dospělej. Vařil jsem v Hotelu Alcron v Praze u Václaváku a měli jsme tam velmi dobrej kolektiv.
A tys tam nebyl šťastnej?
Tam jsem byl šťastnej. Fakt, to byl kolektiv! Ještě teď jsem v kontaktu s těma kuchařema.
Jak to brali lidi kolem tebe?
Ty reakce byly skvělý. Tam nebyl nikdo, kdo by věřil v Boha. Ptali se mě, na čem jedu, ale já jsem jim říkal, že jim to neřeknu, protože by to chtěli taky. Našim jsem to řekl jednou po večeři. Mamka ta začala brečet, co řeknou lidi. A taťka měl takovej pohled, kterej říkal, podívej, my jsme ti nikdy v ničem nebránili, je to tvý rozhodnutí a tvůj život, jen kdybys v tom hábitu nemusel jezdit domů. Ale za rok jsme dělali setkání rodičů v klášteře, naši to absolvovali, viděli, že jsou tam stejně postižení rodiče jako oni a když jsem měl přijet domů, tak mi volali, abych přijel v hábitu. Ale na to zpracování museli mít čas.
Máš nějakou rodinu nebo jak to funguje?
Jo jo, mám mamku. Taťka umřel týden před tím, než jsem odjel do Itálie, tak to bylo pro mamku hodně těžký. To mi mamka psala esemesku v noci, že táta umřel. A když jsem to říkal svýmu kvardiánovi, to je představený kláštera, tak on mi dal dvanáct tisíc a řekl „Hned jak přijedeš, tak kup mámě notebook.“ Já jsem si říkal, proč bych jí kupoval notebook, vždyť s ním ani nebude umět. Ale představený to udělal samozřejmě proto, abych s ní mohl být přes Skype ve spojení. To pro mě byla taková lekce toho, kdo je představený, protože on věděl, že mě mamka bude potřebovat, když táta zemřel a já jedu pryč.
Financujou nás turisti
Po kontrole a doplnění čistících prostředků jde Radek s bratrem Gineprem přesunout stůl do míst k průjezdu, kudy bychom se dostali přímo na Dolní náměstí. „Teď tady bude oslava Velikonoc, potom jak bude Noc kostelů, tak by tady měla vystupovat jedna skupina a přes léto tady bývá bleší trh ve prospěch nevidomých.“ Při průchodu dalšími dveřmi Radek lehce ztiší hlas. „Tady jsme v kostele za oltářem, před oltářem jsou teď lidi na mši. Tady se modlí bratři tu ranní modlitbu, ale přes zimu býváme nahoře v kapli, která je zřízená pro studenty, co tam bydlí.“ Projdeme dalšími dveřmi a dostáváme se do zákristie, kde Radek bude mezi desátou a dvanáctou nahrávat pašije. Ještě předtím se však stihneme zapovídat.
Kapucíni Ginepro a Radek vyměnili hábity za pracovní oblečení.
Jak je to s financováním kapucínů?
Nás financujou turisti. My máme v Praze Loretu, to je poutní místo, ale komunisti z toho udělali v podstatě muzeum, kde je přístupnej trezor, ve kterým je diamantová monstrance nevyčíslitelné hodnoty. Lidi platí za to, aby se na ni mohli podívat a ty peníze jdou nám. V Brně je zase kapucínská krypta, kde jsou pohřbení bratři. Oni jsou vysušení. U nás se nepohřbívalo v rakvi, ale normálně jenom na zemi s cihlou pod hlavou. A byl tam takovej systém, že je to vysušilo. Tam lidi taky platí za to, aby je viděli. Pak máme peníze od těch studentů, kteří tady bydlí v nájmu.
A to je jediný, odkud dostáváte peníze? A co stát?
Ještě od lidí, kteří přicházej do kostela a dávaj nám peníze. To taky. A kněží mají ještě od státu, ale to už se snižuje a za pár let to nebude vůbec. Ale já jako bratr laik nemám příjmy. My máme všechno společný. Teoreticky jako dostávám výplatu, která mi chodí z Prahy z té Lorety, abych měl minimální mzdu. Ty peníze chodí, ale rovnou je dávám do našeho společného fondu a když si něco potřebuju koupit, tak jdu za kvardiánem a zeptám se ho, jestli si můžu koupit boty. Nebo cokoliv.
Jíte jídlo, který je koupený z těchto peněz…
Přesně tak. Jeden bratr to má na starosti a chodí nakupovat. Energie za dům taky platíme ze společných peněz. O to se nestará stát. Od státu nemáme žádné peníze, kromě kněžích, kteří dostávají něco, co je lehce nad minimálním platem. Samozřejmě za ty nájmy daně platíme. Že bychom žili na úkor státu, to rozhodně ne.
Je to pro tebe složitý žít jen z komunitních peněz? Přemýšlíš tak?
Tak já jsem před šestnácti lety bral dvacet tisíc, já jsem si žil poměrně dobře. Těch peněz jsem si užil, pak jsem je rozdal, protože jsem je nepotřeboval a do řádu máme přijít s holým zadkem, aby se nikdo nad nikým nepovyšoval. František říká, všechno rozdejte chudým a přijďte.
Šest let jsem chodil s holkou, ale naštěstí jsme spolu nespali
Po nahrávání pašijí pro internetovou stránku Kultura slova, modlitbě a obědě mi Radek ukáže terasu s výhledem na Bezručovy sady a nakonec se na chvíli posadíme na sluníčku na zahradě. Víceméně pořád si povídáme a čas od času na nějakou informaci zareaguju slovy ježiš nebo ježišmarja. Radek si toho samozřejmě hned všímá, ale nedává mi to najevo. Musel jsem se ho na to zeptat. „Já jsem dělal roky v hospodě, takže chápu, že to není nic uvědomělýho, čím by člověk chtěl někoho zesměšňovat. Trochu zle mi to dělá, abych se přiznal. Je to jméno někoho, koho mám rád a jsem citlivej na to, jak to slyším. Ale to řeším spíš s lidma, kteří jsou mi blíž.“
Nahrávání pašijí pro Kulturu slova.
Žijete v celibátu?
V celibátu, no.
A předtím, než jsi šel do kláštera, jsi žil taky v celibátu?
Já jsem šest let chodil s holkou. Naštěstí teda jsme spolu nespali.
Jak to myslíš naštěstí?
Naštěstí proto, že v člověku se nastartuje určitej proces ve chvíli, kdy máš první sexuální zkušenost. A pak je mnohem těžší ten celibát žít. To nevím ze svý zkušenosti, to vím ze zkušenosti bratří, kteří předtím normálně sexuálně žili. A to jsou pro mě skutečně machři. Neříkám, že je to snadný, to není, ale mám to o toto ulehčený.
Jak vy konkrétně nahlížíte na homosexualitu? Je blbost o tom mluvit, když je jasný, jakej je postoj církve?
Není to blbost, protože to je téma, který je nutný řešit a před kterým se utíká. Není to problém, pokud to řeší ten kluk, kterej přijde. Pokud to nezatlouká. Tento postoj v církvi není moc vítanej, ale já mluvím o svým postoji jako představenýho k těm, kteří přicházej.
Neposlal bys homosexuála z kláštera pryč?
Ne, to bych neudělal. Jestli by se k tomu postavil tak, že by bratřím řekl oukej, takhle já to mám, ale chci zkusit žít v klášteře, tak pojďme, zkusme to. Samozřejmě ten život v mužským klášteře by pro něj byl velmi náročnej.
Vztahuje se celibát i na masturbaci? To musí být přece strašně složitý.
To řeší každej z nás. Já jsem rád, že jsem zdravej chlap, nicméně i tady v tom se hraje o svobodu člověka. V tom, jestli já půjdu za těma požitkama, protože to je o požitku, anebo jestli řeknu, že se tohoto chci učit vzdávat. Jestli tam je nějakej boj. To znamená, že dostanu chuť a jdu na to? To přece ne, takže s tím bojuju.
Přinese ti něco to, že s tím bojuješ?
To je cesta k té svobodě. Svobodě od sebe, od těch naprosto živočišnejch pudů. Já jsem v tomto jinej než zvíře, jinej v tom, že já si můžu říct ne. No a toto se učím.
Proč to děláš? Děláš to spíš pro sebe nebo pro společnost?
Když jsem se rozhodoval, jestli jít do kláštera, tak jsem vnímal silný povolání, který se mně dostalo právě v tom hotelu, kde jsem pracoval. Jednou u snídaně jsem krájel červenou a žlutou kapii a, to se nedá moc dobře popsat, ozval se takovej vnitřní hlas, kterej mi s takovým velkým klidem a jistotou řekl Radku, já tě miluju takovýho, jakej seš. A já jsem říkal, já s tebou chci žít. Já tě neznám, ale je mi jedno, kde budu. Jestli se mám oženit, tak se ožením, ale najdi mi teda místo, kde chceš, abych s tebou byl. Udělám cokoliv, půjdu kamkoliv, ale prosím tě, jen ať jsem s tebou. Proto to dělám, nic jinýho v tom není. Bez Ježíše by můj život neměl smysl.
Kříž na provazu kolem pasu má Radek kvůli autostopu. Někteří řidiči se ho ptali, jaké náboženství vyznává. Kříž leccos napovídá.
Zahrada olomouckého Kláštera kapucínů.
Seš šťastnej?
Jo. Velmi šťastnej, protože nejsem nikdy sám.
Musel ses to nějak naučit?
Ne, já jsem se nic nenaučil, mně přijde, že jsem k tomu přišel úplně jak slepej k houslím. Že prostě, tady to máš. A nic nepotřebuju. Ale na pochopení je to těžký.
Jak tě vnímá okolí?
Já rád chodím v hábitu, je to pro mě něco jako pro ženatého snubní prstýnek, ale v poslední době je to těžší a těžší. Myslím si, že dřív to bylo těžký s generací ve starším věku, tak šedesátníci, s těma jsem měl zkušenost, že to byla velmi často agresivita. Jeden pán se tady se mnou potkal a říká mým směrem zhnuseně „Co to je?“ Tak jsem na to většinou říkal, že jsem kapucín. „A kde se tady berete?“ Tak jsem řekl, že bratři sem přišli v roce 1661.
A teď?
Připadá mi s těma kauzama zneužívání, že to nabírá tu agresivitu. Ty kauzy mě velmi bolí, protože si to přirovnávám třeba k tomu, že by například můj bratranec zneužíval svoje děti. Samozřejmě, to jsou kněží, který já neznám, ale ať chci nebo nechci, nějak k sobě patříme. A pro mě je to bolavý v tom, že se to neřešilo a vyplouvá to na povrch jako něco, o čem se dělalo, že to není. A špatný na tom je, že se to zevšeobecní a že na mě pak lidi pokřikujou „ty pedofile nebo ty teplouši nebo satane, táhni domů!“
Dokážeš se nad to povznýst?
Ne. Fakt mě to trápí. Proto někdy i nechodím v hábitu. Jdu třeba nakoupit do obchodu. Teď já koupím půl kila krájený šunky a za mnou paní říká „ty si žerou.“ Nás je tady devět chlapů, koupil jsem půl kila šunky, každej má tak tři plátky. Takže tohle tě raní. I když cítím asi spíš lítost k ní. Ale jeden starší bratr mi poradil zajímavou věc. On zametal večer před klášterem. Kolem šli dva kluci a jedna holčina, nějací teenageři. A slyšel, jak říkají „mnich, pojďme ho bít.“ Ten bratr mi říká, že hned šel k Bohu, do Boží přítomnosti a říkal si „Pane, pomoz, já mám strach.“ Když ti mladí procházeli kolem něj, ta holka říká „nedělejte mu nic zlýho.“ To je věta z Bible. A nic mu neudělali.
Jsem tu pro tebe a můžeš říkat cokoliv. Já tě nebudu soudit, žij, jak žiješ
Obrovskou radost Radkovi v jeho práci dělají rozhovory s lidmi. „Něco děláš a najednou ti zavolá paní, která má tři děti a všechny tři jsou postižený. Já jí můžu nabídnout jen to, že ji vyslechnu. Nebo teď za chvilku přijde dvaadvacetiletej klučina, kterej se mnou jen tak chce probrat, co dál se svým životem. Ale to je ono. Lidi dneska nemá kdo poslouchat. My jsme tak zabraní výkonem a úplně se vytrácí to, že jsem tu pro tebe a můžeš říkat cokoliv. Já tě nebudu soudit, žij, jak žiješ. Já s tebou ponesu kousek té tíže, kterou neseš. Ty osobní vztahy jsou pro mě opravdu nejdůležitější, tohle mě těší nejvíc.“
I před mší panuje mezi bratry dobrá nálada.
Bratři jdou před oltář, mše začíná.
Odpoledne trávil Radek právě zmíněnými rozhovory. „Nejdřív jsem mluvil s tím mladým klučinou o tom, co dál s jeho životem a pak se svým kolegou z kanceláře. Něco jsme museli vyřešit.“ Před pátou se bratři schází v zákristii, v pět začíná mše pro veřejnost, kde dnes bude Radek ministrovat. Na mši se nejdřív čte z Bible a pak probíhá takzvaná Bohoslužba oběti, kdy se kněz přesune ke stolu a modlí se nad chlebem a nad vínem. Mše trvá půl hodiny a po ní následuje modlitba žalmů s půlhodinou ticha a večeře.
Mše, na které je Radek ministrantem.
Den pro kapucíny končí modlitbou v italštině a takzvaným sdílením. To je pro mě jedna z nejvíc obohacujících věcí. Bratři se každý den ve čtvrt na deset večer sejdou a stručně si popovídají o tom, co dnes zažili a co jim udělalo radost. „Kdo nechcete, nemusíte mluvit,“ řekl Radek přede všemi, protože sdílení se dnes účastním i já. Potěšilo mě, že nakonec mluvili všichni.
Společná modlitba v italštině a sdílení.
Radek mluvil z bratří poslední. „Měl jsem poměrně pestrej den. Zajímavý byly dva rozhovory, který byly hodně náročný na to, abych se soustředil, abych tam byl pro ty, kteří mluvili. Den strávenej s Ivem byl zajímavej hlavně v těch otázkách, který umí klást, protože jsem si musel na ty věci vlastně sám odpovídat. To jsou takový otázky, který si my mezi sebou nepokládáme. Tenhle pohled zvnějšku pro mě byl dost přínosnej a bylo to příjemný.“
„Den s...“ je rubrika Olomoucké Drbny, ve které redaktor zachytí jeden den s člověkem, který vykonává zajímavé nebo nevšední povolání. Své tipy na zajímavá povolání nebo přímo na lidi, o jejichž práci byste si chtěli přečíst, posílejte na mail redakce@olomouckadrbna.cz.
Předchozí díly:
