Kateřina Kašparová je ultramaratonkyně, učitelka matematiky a fitness instruktorka. Je držitelkou českého rekordu v běhu na 12 hodin, reprezentantka ČR pro běh na 24 hodin a 100 kilometrů a krom toho je držitelkou stříbrné medaile z prestižního 246 kilometrů dlouhého Spartathlonu, závodu z Athén do Sparty. Krom toho nabízí také poradenství.
Jsi vystudovaná ekonomka, ještě před několika lety jsi pracovala pro Siemens, pak jsi se ale rozhodla svůj život od základů změnit. Dnes vyučuješ matematiku, trénuješ ve fitness centru a nabízíš lidem koučink. Co stojí za touto radikální změnou? Lituješ někdy svého rozhodnutí?
Není dne, kdy bych si neřekla „děkuji za svá rozhodnutí!“. Jsem šťastnější, probudím se a vím, že jsem doma, že dělám, co miluji, a o tom to celé je. Za změnou stálo určitě to, že mi odešel brácha dřív, než by si kdo přál. Ale mám jeho sílu a vím, že zítřek už přijít nemusí, nemáme záručáky na život, máme ale možnost žít tak, abychom si to tu užili.
Jsi mistryní ČR v ultramaratonu a máš stříbro z prestižního Spartathlonu. Proč zrovna ultra? Co tě na ně nalákalo a proč na ně nedáš dopustit. V čem jsou lepší než například pouhé maratony?
V ultra bojuješ sám se sebou. A taky vyhráváš víc než stříbro, víc než titul, vyhráváš boj se sebou samým, posouváš se s každým závodem. Je krásný být druhá na Spartathlonu, ale zážitky jsou nejvíc z trati, překonání krizí, to, že běžíš v dece, hledáš čelovku, sápeš se do krpálu…. Taky je super, že třeba stovka už chvilku trvá, takže sice tušíš, kdo může vyhrát, ale s prodlužujícím se časem závodu, je toto tušení čím dál méně jistější. Třeba 24hod… úžasné, že nevíš, co bude. Ultra je jako život, musíš makat, nebát se a chvílemi spadnout na dno, aby ses pak odrazil a běžel dál…
Pro mnoho lidí je nepředstavitelné vůbec uběhnout maraton, natož pak ultra. Jak dlouho si trénovala, než si dokázala uběhnout takovou vzdálenost?
Já si pobíhala 4 roky, trošku, jak se mi chtělo. Tak 40 km týdně. Z toho jsem vyhrála Jizerskou 50. Pak jsem se po třech měsících trénování vrhla na ultra Borák 86 km, pak 12 hod, 24 hod, 100 km a už to bylo.
Jak velkou roli v uběhnutí takové vzdálenosti hraje mentální nastavení? Dá se něco takového trénovat?
Mě vytrénoval můj život, zkušenosti. To je nejlepší trénink na srovnání priorit. Myslím, že záleží na každém, jak se postaví ke svým zkušenostem, neštěstím, úspěchům… čerpala bych více z vlastních zkušeností, než se učit navíc něco jiného.
Vidíš v tom určitou paralelu i s životem obecně?
Rozhodně, smrt bráchy, pak to byl sedm let opravdu fičák, který mi odvál na vesnici, z business světa a profoukl mi uši, oči a duši… vzala sem si z toho všeho vše pozitivní, co šlo a z toho čerpám. Je to super doping, i když tvrdě zaplacený
Život je v mnohém o rovnováze. Všichni se snažíme najít balanc mezi naším pracovním životem, rodinou a přáteli a koníčky, jak balancuješ svůj život ty?
Nebalancuji, mám rovnováhu J a děkuji za ni, vážím si ji, uvědomuji si, že to nebylo jen tak, ale zkuste si stoupnout na bosu a držet nehnutě na jedné noze. Chce to trpělivost, a k té člověk musí dospět. Na svém webu ještě doplňuji „vytrvalost“ a „pokoru“. Učím děti matiku, přednáším pro společnosti, které mě pozvou, abych motivovala jejich zaměstnance, bydlím v ráji vedle svých milovaných rodičů, běhám, trénuji TRX, směju se hned co rána vstanu, v sauně odpočívám a také mám další své sny, za kterými jdu.
Jakou roli bys řekla že v našich životech hraje strava? Liší se nějak sportovní strava od té běžné? Proč je strava vlastně tak důležitá pro spokojený život? Co bys doporučila sportovcům nebo i všem ostatním, na co se zaměřit? Máš nějaké základní principy?
Jojo, vnímat sebe, poslouchat více své tělo než druhé. Strava je jedna z forem energie, kterou tělo potřebuje. Sportovci mají větší výdej, tím pádem potřebují větší příjem. Sportovkyně často řeší, co kdy jíst, aby neměly kilča navíc. Chápu, ale toto neřeším. Jím zdravě, hodně a prvojídla. Snažím se doma vařit, péct a vím tak, co jím. Také užívám kvalitní doplňky pro sportovce.
Krom běhání ultramaratonů máš také svůj blog Žij svůj sen a snažíš se lidem pomáhat k spokojenějšímu a naplněnějšímu životu. Můžeš identifikovat pár nejčastějších problémů, kterým čelíme a se kterými za tebou lidé často chodí?
Lidé mají strach, bojí se změn, neznáma. Myslí si, že je „jistota“, ve které žijí, ale nejsou šťastní, je lepší než risk. Jenže já stále opakuji, že naše jediná jistota je smrt. Je to takové životní fair play. Dávám lidem odvahu, ať riskují, ať jdou za sny, ale ať makají. Nic nespadne samo do klína, možná shnilé jablko.
Všichni jsme individuální, ale do jisté míry bychom si všichni přáli to stejné. Máš nějaké obecné rady, kterým bychom se mohli řídit nebo nějaké drobnosti, které bychom mohli ještě dnes v našem životě změnit tak, abychom byli šťastnější?
Jak píši výše, riskovat. Milovat sebe, své nejbližší, umět říkat ne, mít čas pro sebe, mít priority, vědět, co chceme, znát své slabé a hlavně silné stránky. A nezapomenout: trpělivost, vytrvalost, pokora. Víš, co, lidi se stále za něčím honí, dřou se, ale štěstí si koupit nelze. Musíme z něčeho žít, ale máme každý talent, každý jiný, rozvíjejme ho, používejme ho, budeme šťastnější a bohatší zároveň.
Jak se ty sama snažíš vyrovnávat s těžkostmi, které v životě máme. Máš nějaký přístup, který ti funguje, aby se člověk takříkajíc nezbláznil nebo nesesypal z těžkostí, kterým jsme často v životě vystaveni?
Bojovat, nevzdat to. Vidět situace více bíle než černě. Zamyslet se, proč se to stalo, ale neutápět se v tom, že mně se to jako stalo a jsem největší chudák. Přijmout to a makat. Sinusoida, jednou nahoře, jednou dole. Dole vstát, odrazit se, nahoře nebýt „na kopci“, ale být pokorný a vážit si všeho, co máme a především všech, co kolem sebe máme.
