Účetní. To zní jako dobrá pruda a vcelku nudný zaměstnání. Rozhodně ale nejsou nudný lidi, co to dělají. Třeba taková Verča. Obyčejná holčina, která ve volnu cestuje. Jo a jako přepravu používá hlavně stopování. No a taky jí záleží na zvířatech.
Zvedneš palec a jedeš. Tak jednoduchý to je. Ne každý by na to měl ale odvahu. Stopování prostě není pro každýho. Verča Vaníčková z Liberce se ho ale nebojí. Projela tak už kus světa. Velkou část navíc úplně sama. A historek má požehnaně.
Říkala jsem si, že tenhle příběh stojí za to se o něj podělit. Na začátku rovnou přiznávám, že potkat se s Verčou nebylo vůbec snadný. Odchytla jsem ji akorát po návratu ze Svatojakubské cesty a taky po tom, co její hafík z dočasné péče našel nový domov.
Na pohled obyčejná drobná holčina. V sobě má ale neskutečnýho dobrodruha. „Jak jsem začala cestovat? No s rodiči jsem se podívala klasicky k moři. Ale nejvíc mi daly asi zájezdy se školou. V osmnácti jsem si na brigádách vydělala a s kamarádkou vyrazila do Paříže,“ vzpomíná Verča na cestovatelský začátky. Jenže klasickej stereotyp makat do úmoru, pak si chvíli užít dovolenou, pak zas makat a furt dokola, ji nebavil. „Říkala jsem si, že to dřív šlo jinak, tak proč ne teď,“ vysvětluje. Tak se dostala ke stopování.
Prvním stopem jela Verča do Prahy. A skočila do toho po hlavě. Poprvé a hned sto kiláků. „Jedno ráno jsem se probudila a v Praze se konal cestovatelskej sraz. Tak jsem naběhla k Nise, zvedla palec a řekla si, že se uvidí. Do deseti minut jsem jela,“ říká. Vloni pak s kamarádkou vyrazila na speciální závod Low cast race, kterej je právě na stopaře zaměřenej. Vyberou si body, kam chtějí dojet, cestou plní všelijaké výzvy. Tahle projely pěknej flák Evropy.
„My jely z Německa a namířeno jsme měly do Nizozemí, nakonec jsme se dostaly i do Paříže. Tam jsme měly třeba výzvu najít zamilovanej pár a nějak jim zpříjemnit den. Našly jsme si pár na líbánkách, koupily jim kytky, zahrály na ukulele a zazpívaly. A bylo to super,“ pochvaluje si Verča. A podobnejch zážitků má tucty. Jinde třeba zašla do restaurace, kde řekla, že chce udělat vafle, které pak daruje turistům a představte si, taky to šlo.
Teď možná máte pocit, že Verča je tak trochu blázen. Ale ona taky nejde do všeho. „Byly i úkoly, do kterých jsme nešly. Na celou cestu měl každý rozpočet sto eur a jedna z výzev byla vsadit v kasinu všechno na červenou.“ Cestou z Německa do Belgie dostala Verča s kamarádkou i první pozvání na jídlo. Vezl je polský dělník. „Pozval nás na jídlo se svými kolegy a dokonce nám nabídl i přespaní. Když jsme odmítly, že jedem dál, tak nás zavezl ještě dvě stě kiláků do města, kam jsme chtěly,“ vysvětluje mladá cestovatelka.
Doma má navíc Verča psa Toffiho a donedávna u ní žila i fenečka Bellinka, kterou měla v dočasné péči. Byla to její první zkušenost s dočaskami a teď už má jasno, že bude pokračovat. „Bellinka byl první pejsek, kterého jsem si vzala do dočasné péče. Žila prý v rodině a po čtyřech letech se údajně objevila alergie. Když jsem si ji vzala, byla ze všeho hrozně vyděšená a naučená nebyla vůbec na nic,“ komentuje Liberečanka. Po dvou měsících se ale podařilo a Bellinka už je v novém milujícím domově, už natrvalo. Rozloučení prý bylo těžké, ale pocit, že pomohla zvířecí dušičce, je podle Veroniky k nezaplacení.
Vlastní pejsek Verči Toffi se už taky něco nacestoval. Poprvé spolu jeli do kempu v Jinolicích. „Bála jsem se, že mě se psem nikdo neveme. A paradoxně s ním jezdím těmi nejluxusnějšími auty. Což je občas docela komický, protože normálně je Toff zvyklý jezdit na sedačce,“ vypráví. Verča má možná štěstí na lidi, možná je to taky tím, že věří, že lidé umí být dobrosrdeční.
Potkala spoustu pohostinných lidí, kteří jí nabídli jídlo nebo nocleh. Tuhle vstřícnost se snaží doma oplácet. „Člověk by neměl dobroty zneužívat. Jednou berete, jindy byste měli dávat. Proto taky ráda svezu stopaře nebo třeba koupím jídlo bezdomovcům. Na konci dne nám některé restaurace pro ně přidají i něco navíc, protože by se to vyhodilo,“ říká Verča.
Co napadne naprosto každýho, kdo se pustil do čtení tohohle příběhu, je určitě strach. To ta holka nemá strach ze stopování? Zvlášť když jede sama? Vždyť ji může někdo zabít, znásilnit, okrást... Jenže Verča takovým myšlenkám nepropadá. „Člověk musí přemýšlet, než někomu vleze do auta. Já třeba nestopuju na ceduli ale na palec,“ vysvětluje a dodává, že díky tomu se může jako první zeptat, kam dotyčný jede a když jí nesedí, může vždycky říct, že má namířeno někam jinam.
Zatím měla fakt štěstí. Má za sebou jen jednu horší zkušenost. Vzal ji a její kamarádku řidič do Prahy, jenže se dostal do kolony a začal bejt nervózní, nakonec je vyhodil i s Toffim přímo na dálnici. Ale naštěstí se jim podařilo ve zdraví dostat domů. Zato pozitivních zkušeností má nespočet. Třeba když cestou do Mikulova zapomněla v jednom autě stan a řidič ji dohledal přes sociální sítě a stan jí dovezl.
Verča už se podívala do Německa, Belgie, Francie a bůh ví kam, ale ještě víc toho má před sebou. Chce se podívat na stovky míst. Do Ugandy, Itálie a procestovat chce i Asii. Jen letos ji čeká asi 60 dní na cestách. A jak to dělá? Nemá nekonečnou dovolenou. Prostě si plánuje výlety na víkendy a svátky. Žije naplno. Tak snad jí radost z cestování vydrží.
