Jaromír Čemus, nebo prostě jednoduše Míra, už pětadvacet let dělá podkováře. Pohádkové povolání ale není zas taková prča, jak to vypadá. Stejně by ale Míra ani po letech neměnil. Práce se zvířaty, svobodné zaměstnání... A koneckonců vlastně ani nic jiného pořádně neumí.
Práci s koňmi si člověk většinou vybere kvůli lásce k těmto krásným tvorům. No, tak přesně tak to u Míry nebylo. Původně z něj vlastně měl být polda. „Ve čtrnácti jsem fakt nevěděl, co chci dělat. Jako první školu jsem si vybral policejní, ale tam mě nevzali. No a ke koním jsem občas zašel se ségrou, tak jsem nakonec zakotvil v Kladrubech na škole chovu koní a jezdectví,“ vypráví mi podkovář a mezitím brousí kopyto jednomu ze svých „klientů“.
Prý byl ideální na žokeje. Malej, hubenej kluk. Ke kovářskému řemeslu se tak nachomýtl vážně omylem. „Říkali, že bych mohl dobře jezdit. Když jsem si pak pořídil koně domů, zjistll jsem, že podkovářů moc není. A ten, co jezdil k nám, mi říkával, že už je starej a abych se to taky naučil,“ vzpomíná Míra. Je tomu už dobrých pětadvacet let, kdy začal jezdit za prvními koňmi a učit se kovařině a baví ho to dodnes.
Být podkovářem, to ale nebylo hned. I když o práci není nouze, vybudovat si klientelu prý trvá. A jakože fakt dlouho, prý klidně i deset let. Teď už sice Míru podkovářství živí, za svůj život ale dělal kde co. „Dělal jsem školníka, podlahy, stavěl baráky a třeba obkládal koupelny. No a dělal jsem to tak dlouho, dokud nezačali být naštvaný všichni. Ti co sem jim koval koně, i ti, co sem jim obkládal, protože už jsem nestíhal ani jedno,“ říká Míra Čemus.
Dneska už si ale na nedostatek koní a klientů nemůže podkovář z Vratislavic stěžovat. Je spíš na roztrhání. „Vstávám každý den kolem půl šestý. Obstarám koně, co jsou u nás ustájený, pak vyrazím do práce a domů se vracím kolem devátý večer,“ vysvětluje. Dřív se chodilo za kovářem, dnes je to naopak. Míra tak jezdí po celém kraji a pravidelně pečuje asi o 400 koní.
Ač se to možná nezná, koní v posledních letech v Česku přibývá. Jen za poslední tři roky jich podle podkováře přibylo okolo pěti tisíc. Každý z nich přitom potřebuje péči o kopyta a podkovářů není moc. Těch kvalitních pak ještě míň.
Není těžký odhadnout, že podkovář se stará o koňské podkovy. Jenže to zdaleka není to jediný. „Nutná je i péče o kopyto. Podkova splňuje ochrannou a krycí funkci, ale kopyto je v podstatě nehet, co odrůstá a stejně jako u lidí je potřeba ho upravovat,“ říká Míra. Každý kůň si takovou speciální „manikúru“ užívá jednou za šest až osm týdnů.
Proč ale vlastně kůň potřebuje podkovu? Prý je to jako s lidmi a botami. I bez nich se dá chodit, ale ne každý to zvládne, musíte si na to zvyknout a ne každý povrch vám bude vyhovovat. A podobně je to i s koňmi. Ale i koně, co chodí „naboso“, potřebují péči. Zabrousit, upravit, zkrášlit... „Je to důležitý i pro postoj koně.“
Co se týče náčiní, tak toho není úplně málo. Zázemí má Míra v autě. S sebou vozí štípačky, podkovářský nože, rašpli, třicetikilovou kovadlinu i malou pec.
Doma má Míra hned několik koní. Většina není jeho, jsou tam pouze ustájení. A jak to je s tou kovářovou kobylou? „Je to tak no. Koně u nás doma mají skvělou péči ves tylu, všechno se dá udělat zejtra,“ říká s nadsázkou Míra Čemus. I když se vratislavický podkovář skoro nezastaví, neměnil by. Na své práci si váží volnost i práce se zvířaty, ani po letech by nechtěl dělat nic jiného.
