Sobotní večer si na plzeňském Metalfestu užili především fanoušci extrémnějšího metalu. Jedním z headlinerů byli legendární vampýři Cradle Of Filth, kteří jako by se rozhodli demonstrovat, že nejsou žádným stínem svých nejslavnějších časů. Vůbec, kapela je dnes v setsakramentské formě!
Platí to o samotných deskách, které mají jiskru a fajn nápady, a jak jsme se přesvědčili první červnový den v Plzni, tak i naživo. Byla to radost. Cradle Of Filth jsou na scéně živelní, člověk má pocit, že před ním stojí perfektně fungující mašina, což v minulosti ne vždy platilo. Aktuální sestava si zkrátka evidentně sedla, na což můžeme být náležitě pyšní, když vezmeme v potaz, že bubeníka Martina Škaroupku před časem doplnil další velmi šikovný český muzikant Marek Ashok Šmerda.
Právě Ashok byl druhou nejvýraznější postavou kapely, i když mu Richard Shaw (s démonickou vizáží připomínající zesnulého Martina Erica Aina z Celtic Frost) zdatně sekundoval. Oba kytaristé byli neustále v pohybu, aniž by polevili v kytarových kudrlinkách, kterých je muzika Cradle Of Filth plná. Po hudební stránce lahůdka a fajn zprávou bylo, že se ani Dani Filth nehodlal zahanbit. Jeho pověstný ječák se provrtával až do kostí, byť je jasné, že ne každému může jeho osobitý vokál imponovat.
Příjemným překvapením byl setlist, který upomínal na dávné album Cruelty And The Beast, takže kapela působila výrazně blackmetalově, což jistě ocenili především skalní fanoušci. Nezapomnělo se ale ani na základní hity kapely jako Malice Through The Looking Glass, hymnickou Nymphetamine (Fix), při které bylo publikum v největší rauši, či Her Ghost In The Fog.
Zatímco u předešlých kapel jako Stratovarius či Beast In Black měl člověk pocit, že si odehráli svůj standard, v případě Cradle Of Filth bylo evidentní, že jsou si vědomi svého postavení na programu, proto do toho „šli naplno“. Jestliže v minulosti byla některá jejich vystoupení vnímána kontroverzně, tentokrát není třeba šetřit chválou. Prostě to bylo skvělé, i když na akci zaměřené spíše na tradičnější heavy metal možná ne od každého pochopené.
Koncertu pomohl i zvuk, který byl o něco hlasitější (pocitově) než u předešlých kapel, přesto stále čitelný a plný. Samozřejmě je ale důležité, kde člověk stojí, protože Lochotín je z hlediska zvuku malinko nevyzpytatelný. Dole to každopádně tlačilo, takže kotel, který chvílemi rozjížděl slušný circle pit, musel být spokojený.
Nebýt Amon Amarth, byl by to vrchol sobotního programu. O tom ale až v dalším článku.