Vydat desku po dlouhých patnácti letech… to se na tuzemské metalové scéně příliš často nevidí. O to větší raritou pak ještě je, když se na ní podílela víceméně stejná sestava muzikantů jako v minulosti. The Rays Of The Sun z České Kamenice jsou tak takový menší unikát. Důležitější však je, že se vrací ve formě. Možná v dosud největší.
Aby také ne, když měli na komponování celé ty dlouhé roky. Nevím, jestli je deska Distant Worlds rekapitulací uplynulé éry, nebo odrazem aktuální skladatelské formy, ale podstatné je, že album drží při sobě, udržuje pozornost od začátku do konce a zkrátka baví.
Jestliže řadovka Living Flowers Gallery z roku 2004 působila unaveným dojmem, Distant Worlds je pravým opakem. Jako by kapela chtěla demonstrovat, že na to ještě má. Že v žádném případě nepatří do minulosti. Už úvodní Distant Worlds – part I zní krásně intenzivně a silně. Z pohledu celé nahrávky je to dokonalý otvírák a nejspíš rovnou také vrchol alba. Výrazná kytarová melodie je jednoduchá, repetitivní, ale plně funkční. Hned zkraje si vás The Rays Of The Sun získávají a odlehčeně řečeno – nepustí vás až do závěrečné Znamení lehkosti.
Desce určitě hodně pomáhá, že není vyloženě doomová, neplazí se v bažinách. Překvapivě je poměrně svižná, chvílemi dokonce až rychlá (na doom-metalové poměry), čímž upomíná například na havířovské Euthanasia.
Dobrým tahem také je, že na albu zpívá jen zpěvačka Daniela, takže mužský hlas, který byl někdy spíše rušivý, z tvorby The Rays Of The Sun úplně vymizel. Někomu může vadit, že je v mixu poměrně dost upozaděná, ale chápu záměr, kdy hlas tvoří rovnocenného partnera jednotlivým nástrojům. Nikdo se nepovyšuje nad ostatní, nikdo na sebe nestrhává pozornost. Je pak na každém, zda mu to imponuje, nebo naopak.
Posun je i ve zvuku, ale je třeba brát v potaz, že patnáct let je z hlediska zvukařiny vskutku dlouhá doba. Na můj vkus je to chvílemi až příliš digitální, například kopáky občas zní, jako by připelášily z úplně jiné nahrávky, ale v kontextu diskografie The Rays Of The Sun je to jistě nejlépe ozvučená deska.
A možná je to i jejich vůbec nejlepší album, což je po tolika letech hraní fajn zjištění. Jasně, vše je pevně zakořeněno v 90. letech, žádné experimentování se nekoná, ale kdo by je po kapele vůbec chtěl? Fanoušci si žádali typické The Rays Of The Sun… a také je dostali. Pro mě osobně jedna z nejlepších doomových desek tuzemské scény posledních několika let. Fajn záležitost od sympatické kapely, která vždycky působila tak nějak nenápadně, ale pozornost žánrových fanoušků si bezesporu zasluhuje.
