Říká, že je šťastnou ženu báječného muže. Její život se částečně točí jen kolem hokeje a dětí. Pokud je toho ale hodně, nebojí se říct si o pomoc. Michaela Salák je už devět let manželkou českého hokejového brankáře Saši Saláka. Jaký je život po jeho boku? A plánují se někdy usadit zpět na jihu Čech? I o tom se rozpovídala v rozhovoru pro Budějckou Drbnu.
Jak se máte, Míšo? Užíváte si léto?
Mám se skvěle. Poprvé po třinácti letech si užíváme léto v Čechách. Pravidelně nám naše „hokejové léto“ končívalo někdy v polovině července, a pak jsme odlétali do zahraničí. Tentokrát máme dovolenou delší. Po šesti týdnech, kdy jsme cestovali po Španělsku, Portugalsku a Itálii, jsme se vrátili do Prahy, kde jsme letos na jaře koupili dům. Zařizujeme, odpočíváme a užíváme si klid a pohodu. Je fajn být na chvilku „doma“.
Jak byste v pár větách popsala Michaelu Salák?
Šťastná žena báječného muže, máma čtyř dětí. Asi bych se popsala hlavně jako šťastná, dostávám od života to, co jsem si vždycky přála a jsem za to vděčná. Mám zdravou velkou rodinu, nemůžu chtít víc.
Máte doma čtyři děti. Jak to zvládáte?
Ačkoliv to tak někdy nevypadá a bývám i hodně unavená, děti jsou moje nabíječka. Máme úžasné děti, fungujeme jako taková veliká banda, je u nás neustále veselo a živo. Řekla bych, že zvládám, protože mě to baví zvládat. A pokud nemám sílu zvládat, vypnu, řeknu si o pomoc, odpočinu si. Potom jedu zase dál. Děti jsou mojí radostí a dávají mi strašně moc lásky. Není prostor ani čas na jakýkoliv smutek, či něco podobného.
Na sociálních sítích to vypadá, že jsou všichni skoro andílci. Ale věřím, že umí i pořádně zlobit. Kdo nejvíc?
Na fotkách vypadají všichni jako andílci, v reálu už je to jiné. :)) Každý z nich si prochází nějakým obdobím, kdy bojujeme. Pokaždé to souvisí s věkem. Neřekla bych, že nějak výrazně zlobí, docela dost dobře vědí, kde mají hranice, ale samozřejmě nás i zkouší. Momentálně jsou to holky, o kterých je nejvíc vědět. Charlottka a Beuška. Nastěhovali jsme se do nového domu a už druhý den jsme měli fixou pomalovanou zed’ přes dvě patra. To bylo úplně poprvé, co něco takového udělaly. Na druhou stranu, jsou to děti, důležité je, že jsou zdravé, šťastné.
Jací jste rodiče? Zakazujete něco dětem nebo je necháváte „učit životem“?
Asi bych chtěla říct, že jsme hlavně milující. Moc nezakazujeme, věříme jim, kryjeme jim záda, ale taky nerozmazlujeme. Vedeme a učíme je. Nemám ráda slovo zakazovat. Mně nikdy nic rodiče doma nezakazovali a myslím si, že to bylo dost fajn. Můj muž to měl doma stejně. Učíme je, že existuje akce a reakce. Takže se učí na základě důsledků. Samozřejmě mi čas od času ujelo, že když nebudou poslouchat, nebo si uklízet, tak nebude pohádka nebo zmrzlina. Pak jsme ale zavedli domácnost bez televize, iPadů a taky jsme začali žít bez cukrů, takže už pár měsíců mi nemá co kam ujet a vlastně momentálně ani nic nezakazujeme. Učí se životem, stejně tak jako já se Sašou.
Se Sašou jste už devět let manželé. Jaký je život po jeho boku? Točí se vše kolem hokeje?
Ano, přesně tak. Už je to devět let, co jsme se brali v katedrále sv. Mikuláše v Budějovicích. Život po jeho boku je krásný a vždycky byl. Neumíme, a ani nechceme, jeden bez druhého fungovat, takže jakákoliv odluka je pro nás dost náročná. Všechny ty roky ho následuju po světě, málokdy se nám stalo, že bych zůstala během hokejové sezony sama v Čechách. Řekla bych, že se všechno netočí kolem hokeje, ale to bych si možná i trochu protiřečila. Jak se to vezme. Stěhujeme se za ním, žijeme podle toho, kde a jak se hraje. Slavíme Vánoce podle zápasů, a tak dále. Ale co se týká hokeje doma, tak netočí. Samozřejmě, že pokud Sašu něco hokejově trápí, hodně si o tom spolu povídáme, ale když má volno, rád se od hokeje odpojí a soustředí se na úplně jiné věci. To je pak slovo hokej doma zakázané :).
Máte vůbec ráda hokej?
Mám. Hokej se mi líbí. Hezky se na něj kouká. Je to asi jediný sport, který můžu sledovat, i když Saša nehraje. Přijde mi na rozdíl od ostatních sportů živý a zajímavý. A vypadá to, že ho budu muset mít ráda i kvůli synům, asi mě ještě čeká pár let na zimáku. . .
Většinu roku žijete v zahraničí. Vracíte se rádi do Čech? A sem k nám na jih Čech?
Vracíme, většinou tak na dva měsíce. I když máme „doma“ po světě víc, to jediné a pravé je v Čechách. Milujeme Prahu, kam jsme se před pěti lety přesunuli z Budějc. Ale i na jih se vracíme moc rádi. Za rodinou, za babičkou. Máme kousek od Budějovic chalupu, takže i tam se snažíme strávit pár dní v roce. Na jihu je krásně.
Žila jste už na spousta místech. Jak si v porovnání se světem stojí Budějce?
Budějce mám moc ráda, je to krásné město. Myslím si, že i na život je perfektní. Není velké, ani malé. Dost se tam za poslední roky změnilo k lepšímu, a to je hodně fajn. V Čechách je určitě jedno z nejkrásnějších měst, možná úplně nejkrásnější. Určitě nejkrásnější :). Porovnávat ale nemůžu, jelikož každá země, a každý kout světa, má své. U nás na jihu se ale určitě žije krásně. My jsme si původně taky chtěli postavit základnu kousek od Budějc, koupili jsme si na Hluboké veliký pozemek, hned naproti zámku, nakonec jsme se rozhodli natrvalo přesunout do Prahy, ale možná na důchod se na jih vrátíme :).
Dokážete říct, jaké místo v Budějcích máte nejradši? Jestli vůbec nějaké?
Nejradši. . . Je pár míst, se kterými se mi pojí silné vzpomínky. Asi ale katedrála, kde jsme se brali. A také náměstí.
Jaké máte teď plány?
Teď bych strašně ráda dozařídila dům, přečetla pár knížek a odpočívala. Užila si rodinu, manžela bez povinností. Předpokládám, že v září se nejspíš zase někam přesuneme, začne nám homeschooling s Frediem, který nastupuje do druhé třídy. Rozběhnou se kroužky a spousta aktivit. Takže teď si užiju trošku klidu a načerpám nové síly, možná si sama s manželem bez dětí zaletím někam na prodloužený víkend, pak zase začne hokejová jízda, nové místo, nové zážitky, a já se na ni moc těším.
