Počasí dnes2 °C, zítra4 °C
Pátek 22. listopadu 2024  |  Svátek má Cecílie
Bez reklam

Nejhorší byla Bangladéš. Chtěl bych žít půl roku na Sibiři, říká Tomáš Vaňourek z projektu Zikmund100

Cestovat po světe je snem mnoha lidí. Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha si tento sen splnili. Díky projektu Zikmund100 se projeli po stopách slavných cestovatelů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky a nafotili svět šedesát let poté. Jak vůbec nápad vznikl, a jaké bylo stát po cestě před samotným Miroslavem Zikmundem? I o tom se rozpovídal jeden z aktérů Tomáš Vaňourek.

O čem je vůbec projekt Zikmund100?
Rozhodli jsme se zmapovat svět, jak se změnil a vyvinul za posledních 60 let od té doby, co tu samou cestu absolvovali Hanzelka se Zikmundem. Je strašně zvláštní, jak si lidé myslí, že se svět za tu dobu změnil, ale na některých místech se nezměnilo vůbec nic. A teď, vlastně díky tomu projektu Zikmund100, máme možnost to lidem ukázat.

Jak vás to vůbec napadlo? Uskutečnit takovou cestu?
My jsme s Lukášem cestovali každý sám. Luky se zaměřoval spíš na cestování na východ od Evropy, pak nějakou dobu žil v Thajsku, kde pracoval. Já jsem zase na druhou stranu žil v Lisabonu, v Anglii, v Kanadě. Cestoval jsem na západ, a najednou jsme se potkali v Plzni, a začali jsme cestovat společně. Podnikli jsme expedice po Ománu, po Indonésii, po různých tajemných ostrovech. Pak to skončilo a my si říkali, že by to chtělo podniknout ještě něco velkého. A tak jsme si řekli, že když Hanzelka se Zikmundem byli jediní, kteří to dokázali, a že to po nich nikdo jiný nezopakoval, tak my bychom se do toho mohli pustit.

Ta cesta trvala 9 měsíců (262 dnů přesně) co bylo nejhorší?
To je strašně složitý říct, je to hodně věcí dohromady. Je tam fyzické vypětí, kdy se snažíš pohybovat na místech, který nikdo nezná, a na kterých kolikrát nikdo nebyl, protože Hanzelka se Zikmundem cestovali v ještě i dneska málo známých lokalitách. Jsi ve stresu, jak se na ta místa dostat, jestli se to vůbec povede. To všechno vedlo k úplnému vyčerpání. Ale to střídaly tak obrovské návaly euforie, že objevujeme něco, co ještě nebylo pořádně objevený. To nás prostě vedlo dál. Jo a taky hektolitry kafe.

Procestovali jste hodně zemí. Vyber jednu, kde se ti líbilo nejvíc a jednu, kde to bylo fakt hodně zlý.
Nejhorší země by byla určitě Bangladéš. Dháka, to je město, který žije, roste a umírá na odpadcích. To je opravdu něco nepředstavitelného, navíc je tam tak 50 stupňů ve stínu, takže je to fakt šílený.

No a nejhezčí se bude vybírat těžko. Po té cestě jsme si říkali, že Barma je nádherná, pak jsme byli na Niasu na Sumatře, to nás taky okouzlilo. Kamčatka je naprosto dokonalá, tam jsme si říkali, že už nic hezčího na světě vidět nemůžeme. Pak jsme najednou stáli na Sibiři, a to bylo naprosto dech beroucí. Pokud by šlo o mě, tak bych se chtěl určitě vrátil na Sibiř a strávit tam alespoň půl roku. Věřím, že to může člověku hrozně dát.

Jaká první věc se ti zpětně vybaví jako nejsilnější zážitek?
Všechno. Jen ta cesta. To je neuvěřitelná jízda. My jsme s Lukášem každý jiný. Lukáš si dokáže sednout na pláži, sám o sobě říká, že musí být u vody, takže on je schopný strávit týden na pláži pozorováním oceánu. Já zase potřebuji jízdu, takový ten rock´n´roll. Tím, že jsme tam byli spolu, tak jsme to všechno spojili. Z těch 32 zemí nemáme jednu, která je krásná a nemáme jeden zážitek, který je nejsilnější. Máme prostě zážitek z celé té cesty. Já jsem zpět osm měsíců, a když si občas otevřu knížku, kterou jsem o cestě napsal, tak se sám divím, co jsme všechno zažili.

Šel bys do toho znova?
Hned!

Jak už si zmínil, o cestě si napsal i knížku. Když si ji teď zpětně čteš, měnil bys něco?
Spousta spisovatelů píše cestopisy tak, aby byly zajímavý a poutavý. Píšou si deníky, a když se vrátí zpět, tak z toho udělají knihu. My jsme to udělali naopak, napsali jsme to hned na cestě, protože jsme doufali, že v tom budou emoce. Ty emoce jsou tam takový, jaký jsou. Občas je člověk happy, občas je naštvaný, občas má kocovinu. Ta knížka je prostě psaná očima dvou kluků, který se vydali po stopách Zikmunda a Hanzelky. Neměnil bych tam nic.

Myslíš, že se za 60 let objeví nějaký další Tomáš a Lukáš, kteří se vydají po vašich stopách?
Já doufám, že jo. A že budou moct objevovat místa, který jsme objevovali my. Protože, i když jsme jeli po stopách Zikmunda a Hanzelky, tak jsme objevili spoustu dalších míst, o kterých dneska turisti ještě neví. Než jsme odjížděli, tak mi pan Zikmund řekl, že turistický ruch ničí cestování. Předtím jsem tomu nerozuměl, ale teď už to chápu. Lidi přijíždějí na místa, kde si udělají hezkou fotku na Instagram, ale vlastně vůbec neví, kde byli. Nikdo nechce přijet na místo, které je plné historie, emocí a zážitků, a čekat tam hodinu na fotku.

Doufám, že ti dva, kteří by jeli v našich stopách, budou taky listovat knížkou a hledat indicie, jako jsme to dělali my, a až se vrátí, tak budu moct sedět a říct jim, že jsou pro mě objevitelé, a že mě vykopali z hrobu, a že díky nim jsem poznal svět, který už bych nepoznal. Tak jako to řekl pan Zikmund nám.

Vy jste vlastně jednu z vašich fotografií věnovali přímo panu Zikmundovi. Jaký to byl pocit?
Bez nadsázky, chvíle, kdy jsem před ním stál, byl nejhorší den v mém životě.

Proč?
Nevěděl jsem, co na to ten člověk řekne. Spisovatel, cestovatel a vzdělaný člověk a před ním najednou stojí blbec, jako já. Všichni mě tam předhazovali jako „Tak pane Zikmunde, to je on, ten, co to po vás alespoň částečně zopakoval.“. On se na mě podíval a děkoval mi a řekl, že si toho váží. Bylo to neskutečný.

Já jsem se mu ještě předtím jak pitomec podepisoval do knížky a napsal jsem mu tam „Panu Zikmundovi“. Žádné lepší věnování mě nenapadlo. Dneska bych si za to nafackoval.

Vybavuju si moment, kdy jsme seděli s Lukášem ve vlaku a jemu najednou zvonil telefon a volala mu asistentka pana Zikmunda. V tu chvíli se ve mně zastavila krev. Lukáš se pak vrátil a říká, že četl tu knížku, že se mu líbí a že za ním máme přijet. Bylo to něco nepopsatelného. A ještě šílenější je, že teď s panem Zikmundem píšeme společně knihu.

Jaký byl vůbec pocit, vracet se po tak dlouhé době domů?
Hrozný. Myslím si, že ta část v té knížce i je. Vracel jsem se z Vídně, na cestě jsem byl už dva měsíce sám. Nasedl jsem do vlaku a do té doby jsem devět měsíců věděl, co dělám. Ve vlaku jsem napsal poslední deník. Někde u Brna padla poslední tečka, zavřel jsem počítač a najednou jsem nevěděl, co dělám. Ta první myšlenka byla, že to pokračuje dál, a že ten vlak jede do Mnichova, že v Praze nevystoupím…

Nakonec jsem nějak vystoupil. V Praze na mě čekali novináři, Lukáš a celý tým.

No a teď už víš, co bude dál?
Teď už vím. I když to není dlouho, co to vím (smích). Před měsícem jsme dostali podporu od Autoklubu České republiky, což je instituce, která Zikmunda a Hanzelku vyprovodila na cestu dvakrát. My jsme se s nimi sešli, vyjádřili nám podporu v tom, co děláme, a zároveň jsme se domluvili na spolupráci. Takže teď už si nepřijdu jako sedmilhář, protože jsem cestovatel, který osm měsíců nikde nebyl. Ale jsem člověk, který vypráví o tom, co zažil. A ve volném čase, pokud mi ještě nějaký zbývá, plánuji cestu po Africe, Střední a Jižní Americe. Dělám vše proto, abych do svých pětatřiceti let měl za sebou celý svět. Abych pak mohl zpomalit a říct si „něco jsem už v životě viděl“.


Další fotky a informace o projektu a cestách najdete na Facebooku, Instagramu nebo na webu.

Autoři | Foto Zikmund100

Štítky Zikmund100, Tomáš Vaňourek, Lukáš Socha, cestování, Zikmund a Hanzelka, Miroslav Zikmund, projekt, Jiří Hanzelka, kniha, Sibiř, Bangladéš, cestovatel, Praha, Instagram, Autoklub České republiky

Nejhorší byla Bangladéš. Chtěl bych žít půl roku na Sibiři, říká Tomáš Vaňourek z projektu Zikmund100  |  Domácí  |  Drbna.cz

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.