Čas od času začne společenským prostorem v České republice rezonovat určité téma. Velmi hlasitě. S tím, jak se k tématu vyjadřují média, si jej všímají další lidé a berou si jej za vlastní, což opět reflektují média a nakonec vám skoro přijde, že se nic jiného ani neděje. Mám pocit, že takovým tématem dnešních dní je hazard.
Noviny, které se nevěnovaly hazardu, jako by nebyly. Politik, který nenaznačil, že mu záleží na osudu patologických hráčů, nebo rovnou neslíbil jejich ochranu, je automaticky podezřelý. A neodsoudit loterie, herny, kasina a jejich majitele? Politická smrt. Probíhající vyjednávání po komunálních volbách tuto realitu jen potvrzují – nulová tolerance hazardu, odstranění herních zařízení z určitých částí měst nebo penalizování hráčů si rychle hledají cestu na programová prohlášení decentralizovaných orgánů veřejné správy.
Protože žádný strom neroste do nebe, i tato situace musela k něčemu konvergovat. Ono „něco“ je návrh zákona o provozování sázkových her, jehož hlavní pilíře byly představeny v první polovině října. Je chvályhodné, že se jedná o první snahu komplexně řešit jedno „odvětví hříchu“. Návrh zákona má navíc nezpochybnitelné pozitivní stránky, zmiňme například povolení on-line sázení v České republice (zákaz sázet on-line, který dokázalo obejít desetileté dítě s připojením na internet, vzbuzoval v hráčích i sázkových kancelářích salvy smíchu) nebo snaha systematicky řešit negativní externality herního odvětví (k nimž bezpochyby dochází).
S respektem k pečlivosti, s jakou byl zákon zpracován a prezentován veřejnosti, mě osobně zaráží dvě věci. Obě přitom souvisí s přehnaným optimismem politiků.
Zaprvé, jsem zaskočen z míry optimismu, který je přikládán víře v regulaci ve formě zákazu. Žádné „pokusíme se, byť si jsme vědomi, že...“ se z úst politiků neozývá. Dle politiků se konečně podaří vyřešit problém patologických hráčů, zakáže se přístup k hraní nejvíce sociálně ohroženým obyvatelům a hazardní hry zmizí z rukou těch, kteří díky nim vykořisťují závislé. Jenže preference, chutě a potřeby, které formují lidské jednání, si pranic nedělají z legislativních zákazů. Hojně citované ironické rčení: „Chcete zakázat hazard? Zakažte ho stejně, jako jste zakázali tvrdé drogy nebo prostituci, a máte po starostech, ne?“ přesně vystihuje to, co je možné očekávat u hazardního hraní. Gambleři, kteří se nebudou moci sázet v oficiálních sázkových kancelářích nebo hrát v oficiálních hernách a kasinech, si velmi rychle najdou náhradu, respektive náhrada si je najde sama. Tam, kde je poptávka, se dříve nebo později nabídka objeví. Na to vezměte jed. A ilegální sázky, sklepní herny, domácí „herní party“ nebo soukromé akce v uzavřených saloncích rozhodně patologickým hráčům nic dobrého nepřinesou. Problém se totiž jen přesune do šedé ekonomiky. Jistě, nebude tak na očích voličům, ale ani státu. A v šedé ekonomice, jak dobře víme, je dovoleno všechno.
Zadruhé se jedná o optimismus spojený s kvalitním, nezaujatým a neovlivnitelným rozhodováním místních samospráv. Decentralizace rozhodování na obecní zastupitelstva, která budou moci rozhodovat o povolení hernám a kasinům, umístění nebo vyloučení herních zařízení z určitých lokalit, skutečně může přinést lepší efektivnější výsledky. Jenže... S každým razítkem, které dáme do ruky zástupcům veřejného sektoru rozhodujícím o bytí nebo nebytí té které firmy, dramaticky roste potenciál korupčního jednání ve snaze ovlivnit rozhodnutí. Obzvláště v České republice. Představme si příhraniční obec, ve které je kasino. To splní veškeré podmínky stanovené zákonem (podmínka nutná, nikoliv dostačující) a bude mu chybět razítko obce, která rozhodne o bytí nebo nebytí milionového podnikání. Jak se zachová podnikatel? A jak se zachová starostka / starosta? Příliš mnoho otazníků, žádný z nich ale nezazněl z úst autorů nového konceptu sázení.
Pak bychom se totiž automaticky museli začít ptát, zda má vůbec smysl chránit někoho, kdo o to nestojí, a bránit něčemu, co se stejně děje a dít bude? Samozřejmě, je naprosto O.K., že politici vyvíjejí snahu v oblasti, kde ji slíbili voličům. Ale jelikož dlouhodobě prosazuji názor, že přílišný optimismus při správě cizího majetku škodí, obzvláště ve veřejném sektoru, nemohl jsem si odpustit kritiku přílišného optimismu ani v tomto případě. Není přitom velký rozdíl v tom, jestli si politici problémy spojené s přijímáním nové legislativy neuvědomují, nebo je záměrně neprezentují veřejnosti.
Platí totiž, že přílišný optimismus se může změnit v hazard. To platí paušálně - ať se jedná o prognózované daňové výnosy ve státním rozpočtu, nebo o samotnou regulaci hazardu.
Foto: wikipedia.org
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
