Pomůže strop výdajů na kampaně politiků? Ne, volby jsou jako souboj Coca-Coly a Pepsi!

Proto se i my můžeme v klidu věnovat neméně zajímavým tématům, které byly v průběhu volebního maratonu zmiňovány. Diskuse nad zastropováním výdajů na volební kampaně politických stran budiž jednou z nich. Měly by být výdaje politiků regulovány? Rozhodně ne, nepomůže to!

Česká republika byla v tomto roce opět několikrát oblepena billboardy a plakáty usměvavých lidí slibujících nám voličům blaho na zemi. Zamysleli jste se někdy nad absurdností této situace? Představte si, že chcete pracovat jako lékař v nemocnici ve vašem městě. Pronajali byste si billboard před okny ředitelství a inzerovali na něm vaše zkušenosti šéfům nemocnice? Posílali byste jim do schránek letáčky? Rozdávali byste jim koblihy a balonky v recepci nemocnice? Určitě ne. Proč tedy politici dělají podobné věci? Záleží politickým kandidátům na našem blahobytu skutečně natolik, že neváhají desetimilionové sumy vlastních nebo vypůjčených peněz do politických kampaní, aby nám pak mohli sloužit? Samozřejmě že ne. Politické strany to dělají proto, že to dělají ostatní politické strany.

Ilustrujme si následující situaci - společnost Pepsi a Coca-Cola spolu soupeří na trhu s limonádami. Dejme tomu, že obě vydělávají 750 milionů USD a rozhodují se, zda zvýšit výdaje na reklamu. Pepsi ví, že když zvýší výdaje na reklamu, natočí klipy a najme do kampaní slavné popové nebo sportovní hvězdy, část zákazníků se nechá přetáhnout od Coca-Coly a to zvedne zisky Pepsi na 900 milionů USD. Zároveň si manažeři v Pepsi dobře uvědomují, že kdyby začala inzerovat Coca-Cola a Pepsi nikoliv, byla by Coca-Cola v obrovské výhodě a zisk Pepsi spadne na 400 milionů. Manažeři Pepsi dojdou k zásadnímu rozhodnutí: „Bez ohledu na chování Coca-Coly je pro nás výhodné zvýšit výdaje na reklamu“. Zvýšení výdajů na reklamu je pro Pepsi tzv. dominantní strategie.

Pokud bychom se na věc podívali očima manažerů Coca-Coly, dostaneme stejný výsledek. I v Coca-Cole si dobře uvědomují dopady situace, kdy Pepsi zvýší výdaje na reklamu. Toto riziko je tlačí do zvýšení vlastních marketingových výdajů. Obrázek níže ilustruje rozhodování obou firem. Když si obě firmy porovnávají, zda zvýšit nebo nezvýšit marketingové výdaje s ohledem chování konkurence, které nemůžou kontrolovat (zvýší? nezvýší?), je pro ně výhodné inzerovat více. To ovšem jejich zisky paradoxně sníží (v našem příkladu na 500), protože rozložení trhu se nezmění, jen se oběma firmám zvýší náklady. Pravý dolní roh tabulky reprezentuje situaci, do níž rozhodování nakonec sklouzne a zůstane. Nazývá se Nashovo equilibrium podle matematika Johna Nashe – možná jste viděli film "Čistá duše" s hercem Russellem Crowem v hlavní roli, který poutavě pojednává o životě tohoto geniálního nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1994 (název filmu v originále: A Beautiful Mind).

Tabulka: Rozhodování o výdajích na reklamu:

A teď zpět do politické reality. Když si namísto Coca-Coly a Pepsi představíte dvě politické strany a místo zisků z prodeje limonád výhody plynoucí politickým stranám z úspěchu ve volbách, není obtížné domyslet si, že v politice mají soupeřící strany velmi podobnou motivaci jako tyto dvě firmy: „Riskovat, že nerozhodnutého voliče získá politický konkurent, jelikož inzeruje více než já, si prostě nemůžu dovolit. Musím inzerovat!“ Proto politici před každými volbami ujišťují, že kampaň bude velmi skromná, ale o to více to marketingově rozpálí. Měřit úspěšnost „kontaktní kampaně“, jak politici svému snažení v ulicích často říkají, není možné. A proto si žádný volební štáb politické strany nedokáže představit, lépe řečeno nebude riskovat, že právě ten jeden nepoužitý billboard nakonec prohraje volby.

Že zatím nebyla ani jedna zmínka o zákazu, říkáte si? Přijde teď. Vysvětlili jsme si, že motivace jednotlivých politických stran inzerovat jsou obrovské, a to bez ohledu na chování politických konkurentů. A teď si představte, že se politické strany dohodnou a začne platit strop na volební výdaje. Každá strana může utratit stejně. Každý může nakoupit stejně billboardů a plakátů. To ale také znamená, že každá koruna utracená nad stanovený limit – třeba skrze anonymního prostředníka z Kajmanských ostrovů – může přinést naprosto zásadní zisk volebních hlasů!

Kolik stran asi bude poctivě dodržovat stanovené výdaje a kolik jich podlehne nutkání podvádět, obcházet regulaci a zvýšit tím šance na vlastní politické vítězství? Nic si nenalhávejme, žijeme v České republice, ráji podvodníků! Proto dopředu říkám – omezování volebních výdajů na kampaně politických stran prostřednictvím zákonů nebo etických kodexů je naprostý nesmysl. Výdaje politických stran nedokáže nikdo efektivně kontrolovat, proto limity žádný politik nebude dodržovat.