Hana Albrechtová pracuje u jihomoravské záchranky více než pětadvacet let. Ve své profesi si současná ředitelka Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje zažila mnohé, ale tornádo, které se prohnalo přesně před třemi týdny týdny jižní Moravou, ostatní události spolehlivě předčilo. Zážitek byl pro vystudovanou lékařku o to intenzivnější, že z regionu přímo pochází a zasažené vesnice velmi dobře zná. Stejně jako mnozí její kolegové se s něčím podobným dosud nesetkala. „Na mimořádné události jsme trénovaní, ale na něco takového je opravdu těžké se připravit,“ říká Albrechtová v rozhovoru pro Drbnu.
Vzpomenete si, co jste v den, kdy začalo řádit tornádo, dělala?
Měla jsem jít na návštěvu ke známým, ale protože začaly padat kroupy, akce se zrušila. Následně přicházela první hlášení o úrazech, a to zejména z oblastí okolo Valtic. Tím, jak narůstaly počty výjezdů, tak jsme měli tušení, že může nastat větší problém. Nikdo ale nepředpokládal, že by mohlo přijít tornádo. Každý má jev spojený spíše s Amerikou nebo s katastrofickými filmy, ale rozhodně ne s jižní Moravou.
U záchranné služby pracujete od roku 1995. Můžete za tu dobu situaci s něčím obdobným srovnat. Například s povodněmi v devadesátých letech nebo velkými dopravními nehodami?
Zažila jsem některé velké nehody, ale katastrofu takového rozsahu já ani kolegové vůbec nepamatuji. Možná by se to dalo srovnat s povodněmi v Troubkách, ale to je jiný region.
Zasažené obce dobře znáte, protože z Břeclavska pocházíte a stále tam žijete. Jak pro vás osobně bylo náročně zasahovat v dobře známých místech?
Vesnice znám od nepaměti. Mám tam známé, kamarády i kolegy z práce. Říkám vždy, že můžete vidět fotografie či videa, ale nic se nevyrovná tomu, když skutečně na tom místě jste. Myslím, že v prvních posádkách, které byly na místě, to zanechalo takové zážitky, které budou mít do smrti. Přijely k něčemu, co nikdo nezažil. Dlouho ani nevěděly, kolik bude zraněných, kterých mohlo být daleko více, vzhledem k rozsahu škod. Nakonec jsme z místa odvezli celkem 83 zraněných, což vzhledem k okolnostem nebyl nakonec tak velký počet. Další desítky pacientů jsme ale ošetřili na místě a mnozí jeli do nemocnice po vlastní ose.
Vy sama jste sice nebyla mezi prvními posádkami, ale na místo jste rovněž dorazila krátce po neštěstí. Jak těžké je pro zasahujícího odprosit se od emocí?
Já jsem přijela ve čtvrtek kolem půl desáté na místo a byla tam prakticky nepřetržitě do neděle. První dojem mám s emocemi spojený. Najednou vidíte, že domy, vinařství či restaurace, co znáte, tam nejsou. Když ale vidíte zraněné lidi, nesmí vás emoce paralyzovat a musíte začít fungovat jako profesionál. Tady bylo ale zvláštní, že na ulicích skoro nikdo nebyl. Bylo to jako město duchů, všude jen spousta policistů, hasičů a záchranářů. Měli jsme strach, že jsou lidé zavalení v domech. Naštěstí obyvatelé zřejmě dobře vyhodnotili situaci a stihli se včas ukrýt na bezpečných místech.
Lze se na něco podobného vůbec připravit? Jako záchranáři předpokládám, že musíte být trénováni na podobné zásahy.
Na mimořádné události samozřejmě trénováni jsme. Cvičení jsou většinou zaměřená na hromadné postižení osob, ale ne na tak rozsáhlém území a ještě v takto nepřehledném terénu. Když například vykolejí vlak, máte na určitém úseku určitý počet zraněných a lze se rychle zorientovat. Jak ale tornádo procházelo Hruškami a dalšími vesnicemi, nevěděli jsme, kolik nakonec bude zasažených obcí. Velký problém byla také tma, výpadek proudu a signálu, kvůli čemuž si lidé nemohli často zavolat o pomoc. Linky dispečinku jsou navíc nastavené na běžný provoz, takže hovory, pokud je dispečer do určitého časového úseku nezvedne, přepadnou do sousedních krajů.
Jak vlastně vypadá postup záchranářů u takového zásahu? Existuje například v šuplíku nějaký manuál, který se vždy vytáhne při podobných katastrofách?
Obvykle to bývá tak, že na základě informací od volajícího na tísňovou linku z místa události vyšleme k zásahu určitý počet výjezdových vozidel. Posádka následně přijede, zmapuje terén a okamžitě podá hlášení dispečinku o počtu zraněných či o jaký typ poranění se jedná. Podle počtu zraněných a rozsahu mimořádné události se na místo posílají posádky ze vzdálenějších základen, aktivují se zálohy z domu a celá akce se řídí ze speciálního kanálu přes vysílačky, aby se oddělila od normálního provozu. Důležitá je komunikace mezi složkami IZS. Aktivují se traumatologické plány, které mají přesah až do nemocnice, kde se musí informovat o vyšším náporu zraněných. Na místě se zřizují krizové štáby.
V zasažených oblastech jste zůstali i v dalších dnech, ošetřovali jste především zranění, která vznikla při stavebních a úklidových pracích?
Ano. Kromě úrazů jsme ošetřovali také interní stavy, například alergické reakce či kolapsy z horka. Lidé nás tam potřebovali, tak jsme vytvořili stacionární ošetřovny a měli jsme na místě i výjezdové skupiny, hodně nám pomohla pražská a zlínská záchranka, taky Fakultní nemocnice Brno, která poskytla trauma ambulanci. Poděkování si zaslouží obrovské množství lidí. Musím říct, že mi stále naskakuje husí kůže z nasazení a pomoci složek integrovaného systému, různých dobrovolníků či dobrovolných hasičů, kteří mimochodem sehráli důležitou roli při úklidových pracích. Dále pak obrovská materiální pomoc, kterou lidé postiženým poskytovali. V době po covidu se mi to zdá až neuvěřitelné.
Šéfka jihomoravských záchranářů Hana Albrechtová pomáhala zraněným přímo v postižených místech
Od přírodní katastrofy uplynuly přesně tři týdny. Je možné už s tímto časovým odstupem hodnotit zásah a neuvědomili jste si při akci například, že vám chybí nějaká technika?
Na zásah jsme svolali téměř celou organizaci. Co se týká poměru sil a prostředků, byli jsme připraveni i na podstatně vyšší počet zraněných. Pomáhaly nám rovněž výjezdové skupiny z Rakouska, Slovenska a okolních krajů. Vzhledem k tomu si myslím, že techniky bylo na místě dostatek. Samozřejmě po takové události budeme znovu vše analyzovat. Očekávám, že v průběhu července se k tomu sejdeme a zhodnotíme, co bychom mohli příště udělat lépe.
U záchranky jste přes čtvrtstoletí. Napadlo vás, jak byste zásah řešili s „devadesátkovou“ technikou?
To si představit vážně nedokážu. Lidé by patrně leželi na zemi neošetřeni několik hodin, než bychom je byli schopni dopravit do nemocnice. Nejde ani jen o naši techniku, ale i o vybavení hasičů či policie. Podobně jako komunikační možnosti, které jsou dnes úplně jiné než dříve. Vše by trvalo mnohem déle a možná by katastrofa měla fatálnější důsledky. Pro srovnání v devadesátých letech byla na okrese jen jedna či dvě výjezdové skupiny, dnes jich je šest až sedm a k tomu jsou další záložní vozy v garáži. Systém je už naštěstí nastavený jinak.
Jak docílit toho, aby se v jeden moment nepřetížily telefonní linky?
To je velký problém a bude to otázka zpětného zhodnocení. V dnešní době se lidé dostávají k informacím velmi rychle. Obrázky byly okamžitě v televizi a na internetu. V takových chvílích funguje mechanismus, že lidé najednou nevolají kvůli bolavým zádům, ale většinou pouze v závažných případech. I přes mimořádnou událost musíme ve zbytku kraje zajistit péči právě pro situace, kdy jde o akutní ohrožení života. V nejkritičtějších desítkách minut jsme volající s lehčími zdravotními postiženími žádali, aby si péči zajistili jinou cestou.
Stal se nějaký vážný případ v době, kdy jste vyslali většinu posádek k tornádu?
Ano, evidovali jsme několik dopravních nehod i závažnější interní stavy. Všem pacientům, kteří to potřebovali, se dostalo pomoci.
Jak jsou na tom záchranáři po psychické stránce? Na místě byli k vidění i statní chlapi, kteří se při pohledu na zdemolované vesnice neubránili slzám.
Každý to vnímá a snáší jinak. Posádkám jsme poskytovali psychickou pomoc. Máme psychointerventy přímo jako zaměstnance. Zároveň můžeme využít speciální interventy policistů či hasičů, ať už pro naše kolegy nebo pro lidi ze zasažených oblastí. Zvláště pro členy posádek, kteří byli na místě jako první, to muselo být ohromně náročné, protože pocházeli přímo z míst, kde se prohnalo tornádo. V řadě domů měli rodiče nebo známé.
Zřejmě si zaslouží dlouhou dovolenou...
To určitě ano. Posádkám jsme po ústupu covidu, což bylo pro všechny mimořádné náročné období, slibovali dovolenou. Nyní mají někteří zaměstnanci poškozené domy, stále ještě v omezené míře poskytují v lokalitě péči nebo známým pomáhají s opravami. Někdo ale za ně musí vzít služby, takže je v současnosti vytíženost obrovská.
Máte vy naplánovanou dovolenou?
Zatím ne. Měla jsem ji mít pět dní od 30. června, ale to bylo zrovna pár dní po tornádu, takže zatím je v nedohlednu.
Jihomoravská záchranka v Mikulčicích na Hodonínsku po živelné pohromě
Když zmiňujete covid. Je to více než rok, co se s pandemií potýkáme. Co vám to ukázalo?
Víme, že situaci zvládneme a jsme připraveni více než v době, kdy pandemie začala. Především po stránce vybavení ochranných pomůcek i zajištění výjezdu jako takového. Nikdo si nepřeje, aby se situace opakovala, zvláště situace z počátku letošního roku.
Bude i kvůli tomu letošní rok rekordní, co se týče počtu výjezdů?
Myslím si, že ano. Evidujeme zhruba desetiprocentní nárůst. Rekordy ve výjezdech byly již krátce po novém roce, a to zejména kvůli kulminaci covidu. Ani v létě ale zásahů neubývá, právě naopak. Jižní Morava je totiž turisticky atraktivní lokalita, kde se lidé rekreují a sportují, takže mnohdy dochází k dopravním nehodám či úrazům.
Dopadl covid také na ekonomiku záchranky?
Obecně lze říct, že covid dopadl na všechna odvětví. Máme vyšší výdaje na provoz a rovněž krajský rozpočet je omezený. Konkrétně se nás to dotklo například tím, že jsme loni vysoutěžili dodávku deseti sanitních vozů, kvůli pandemické situaci ale nebyla firma schopná vozidla dodat. Pokud nemáme pravidelnou obměnu vozového parku, dostáváme se do situace, kdy máme více nepojízdných aut, a rostou náklady na opravy.
Jak dlouho vlastně vydrží sanitka, než se musí vyměnit?
Máme vizi, že bychom chtěli po 300 tisíc najetých kilometrech využívat sanitku jako záložní vozidlo. To se nám zatím nedaří naplňovat. V tuto dobu máme v provozu i takové, jež mají najetých 400 tisíc kilometrů, což může snižovat spolehlivost sanitky.
Jaký další projekt je na stole, který je nejblíže k uskutečnění?
Máme naplánovanou stavbu šesti výjezdových základen v Jihomoravském kraji. Letos budeme soutěžit zhotovitele a poté začneme stavět. Nejvíce nás ale pálí nedostatek vozidel, která nám chybí. Letos jsme vypsali výběrové řízení na dodávku třiceti vozidel.
Potřebujete kromě aut také záchranáře?
Určitě ano, personální situace je problém ve všech zdravotnických zařízeních. Stavy záchranářů se nám ještě daří naplnit, nejvíce nám chybí lékaři, u nichž máme nejvyšší věkový průměr. Hrozí tak, že spousta z nich odejde do důchodu a my za ně nebudeme mít náhradu. U záchranky navíc nemůžeme zaměstnat lékaře těsně po škole, musí mít splněnou atestaci, tedy několik let nástavbového studia. Ideálně bychom potřebovali asi deset nových lékařů.
Vozový park jihomoravských záchranářů
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
