Covid poznamenal i sex byznys. Některé holky šly za nákup, říká zakladatelka Rozkoše bez rizika

Rozkoš bez rizika letos slaví 30 let. Jak se za ty roky proměnila organizace, kterou jste zakládala?
Výrazně se proměnila. Tehdy jsem celou organizaci tvořila já a dvě sexuální pracovnice. To byl zakládající výbor. Dneska máme čtyřicet zaměstnanců a oslovujeme několik tisíc klientek a klientů. Poskytujeme také více služeb. Od testů na pohlavně přenosné choroby až po potravinovou pomoc.

Za ty tři dekády se musel proměnit i samotný sex byznys. Jaké jsou ty nejzásadnější změny?
Těch změn je určitě více. Například výrazně ubylo cizinek, které se tím v Česku živí. Je to především vstupem Bulharska a Rumunska do „Evropy“. Pro holky z těchto zemí je snadnější dojet až do tradičních demokracií, kde se v sex byznysu točí více peněz. Není to tak ale v celé republice. Musíme brát v potaz to, jak velké jsou zdrojové oblasti. Pokud máte území, kde je více zákazníků a méně žen, tak právě tam se dováží cizinky. Některé oblasti má pod kontrolou mafie, třeba ruská nebo rumunská a ta si tam dováží holky ze své země. Dříve jsme měli skoro polovinu klientek ze zahraničí, dnes už to tak není a v některých oblastech to je maximálně třetina. Největší procento cizinek je v tenhle moment v Ústeckém a Jihočeském kraji.

Ono je to celkem jednoduché. Čím bohatší stát, tím více cizinek v sex byznysu. Pokud místní ženy nejsou zajištěny státem a musejí se hodně otáčet, aby sebe a rodinu uživily, tak se uchylují k vydělávání touto cestou. Navíc bohatší stát je finančně zajímavý pro ženy právě z chudších zemí.

To ale není dobrá vizitka pro Česko. Když se vrátíme k číslům, o kterých jste mluvila, tak Češek živících se prostitucí přibývá a vytlačují cizinky. Je to tím, že se „nemáme dobře“?
Něco na tom asi bude. Dvě třetiny žen živících se prostitucí v Česku jsou samoživitelky. Například v Moravskoslezském kraji byla spousta žen díky vysokým příjmům jejich mužů v hornictví zvyklá nepracovat. Pak se situace změnila, hornictví upadlo a z kraje se stal symbol chudé oblasti a sociálního propadu. Proto se tam ženy k takové formě výdělku uchylují. Chtějí jednoduše udržet standard, na který jsou zvyklé. Řada žen mi říká, že jim stát může být vděčen za to, že jejich děti vystudovaly právě díky tomu, co dělaly.

Jak byste charakterizovala ženu, která se v sex byznysu v Česku pohybuje?
Zhruba třetina jsou ženy s výučním listem a druhá třetina má maturitu. To jsou z poloviny studentky vysokých škol, ale my se ptáme na ukončené vzdělání. A tak třeba v Praze pracuje v sex byznysu sedm procent žen, které mají vysokoškolské vzdělání ukončené. Okolo dvaceti procent tvoří ženy se základním vzděláním.

Zajímavý je také další fakt. Zhruba pětina až čtvrtina ze všech žen má práci v sex byznysu jako svého koníčka. Sex je baví a zároveň si tím vydělávají. Něčím neobvyklým nejsou ani domácí puťky, které se trochu nudí a nechtějí být pořád v takovém subalterním postavení a finančně zcela závislé na partnerovi. Sex jim přinese finanční svobodu a často si tím zvýší i sebevědomí. Není to ale velká skupina.

Ženy, o kterých se bavíme, podnikají v šedé sféře ekonomiky. Už od revoluce se proto zvedá otázka, jestli prostituci legalizovat nebo alespoň regulovat. Jaký názor na to mají samotné pracovnice?
Dělala jsem na toto téma dva průzkumy, které hovoří jasně. Zhruba deset procent žen by mělo o něco podobného zájem a podpořily by to. Nejvíce je odrazuje ztráta anonymity. Jakákoliv forma regulace nebo legalizace by znamenala, že by se k tomu, co dělají, musely veřejně přiznat. To je velká překážka. Polovina žen přiznala, že o tom, co dělají neví nikdo. U zhruba čtyřiceti procent to ví jen jejich nejbližší okolí. Zbytek připustil, že to vědí prakticky „všichni“.

Naopak nějaká forma legalizace by zajistila, že by jejich oznámení znásilnění bylo bráno policií vážně. Nebo kdyby jim někdo nezaplatil, bylo by možno ho zažalovat.

Možná se budete divit, ale pravidelné prohlídky, které by například legalizace mohla přinést, mají pro ženy ale i zákazníky svá negativa. Riskuje se. Ideální situace je, když oba partneři v sex byznysu předpokládají, že jsou nemocní. Pak jsou opatrní a dělají vše pro to, aby se nenakazili. Jakmile jsou pravidelné prohlídky, je větší tlak na nechráněný sex a o to větší šance má šíření pohlavně přenosných infekcí. I teď se občas setkáváme s názory typu: „Kdybych používala kondom, nemohla bych tady pracovat.“ Ještě horší je, že vám tohle řekne žena, která má doma dvě děti.

I díky Rozkoši bez rizika jsou ženy v tomhle byznyse více „opečovávány“. Dá se říct, že se vám daří udržet pod kontrolou šíření pohlavních infekcí?Daří, avšak někdy je to opravdu těžké. Muži jsou trochu na adrenalin, takový bungee jumping. Stačí se dívat, jaká fára jezdí tam, kde stojí sociálně slabé Romky. Jsou mladé, hezké a je jim stěží 18, ale zdravé nebývají. Jestli je to pro ty muže nějaká forma adrenalinu, nevím. Asi to nějak patří k chlapské povaze. Vzpomínám si, jak jsem byla v Bělorusku a slyšela jsem od jedné ženy, jak muži říkala, že je HIV pozitivní a on ji stejně přemlouval, že chce bez kondomu. Doma měl přitom partnerku.

Ztratila jste díky tomu všemu iluze o mužích?
Já se s těmi muži moc nevídám. Většinou jsou tyhle historky zprostředkované. To je jedna věc. Druhá věc je, že mám partu kamarádů, kteří mi vždycky říkají: „Hanko, podívej, my jsme normální.“ Tahle skupinka přátel to hodně vyvažuje.

Jak změnil tuhle branži covid? Přeci jen i ženy v tomhle byznyse musely trpět na nedostatek zahraničních klientů, jelikož se cesta do Česka zkomplikovala.
Velkou ránu dostal tenhle byznys v pohraničí s Rakouskem a Německem. Nešlo jen o lockdowny, ale někteří klienti měli jednoduše strach. V pohraničí to tedy byla bída. Ženy, které si vydělávají ve vnitrozemí, tak nějak přežívají. Může to být stálou klientelou. Celá covidová doba přinesla také jeden problém, který na první pohled není vidět. Klienti si za stejné částky, jako platili před covidem, chtějí užít víc a snaží se narušit limity, které si ženy pro svou práci a tím i sebezáchovu stanovily. I proto se nám během covidu zvýšila nemocnost. Za rok 2020 registrujeme víc chorob než v letech předchozích. A nejde o žádné banální onemocnění, ale třeba o syfilidu nebo HIV.

Situace v některých lokalitách byla tak špatná, že holky chodily s klienty i za nákup. Řada z nich byla kvůli opatřením vykopnuta z penzionů a nejedna skončila bez nadsázky na betonu někde v garáži. Kvůli tomu jsme začali více nabízet potravinovou pomoc. Rozváželi jsme také oblečení a školní pomůcky pro jejich děti.

Pracujete od roku 2020 také s muži, kteří si sexem vydělávají. V čem je práce s nimi specifická?
V první řadě je potřeba říct, že jich je mnohem méně než žen. Zatímco ženy počítáme v tisících, mužů registrujeme jen desítky. Už teď víme, že nás stojí víc práce přesvědčit je k návštěv našeho poradenského centra. Pokud chceme, aby k nám přišel na vyšetření, musíme ho v průměru pětkrát oslovit. Žena přijde po druhém oslovení. Navíc muže nebereme v hodiny, kdy k nám přicházejí ženy. Stane se tedy, že je na místě sestra a sociální pracovnice, jenže on nepřijde, ani nezavolá. Když nepřijde žena, tak tam většinou nejsme zbytečně, protože přijde během dne dvacet dalších.

Muži jsou navíc rizikovější. Mají jinou cílovou skupinu. Často mají styk s ženatými muži. To znamená, že za ním dochází muži, kteří sice mají manželku, ale není to ono, jako sex s chlapem. Dále poslouží párům. Muži, kteří si sexem vydělávají, často nejsou tak otevření a jako sexuální pracovníky sami sebe neidentifikují. Je mezi nimi dost chorob.

Jaká je vize Rozkoše do budoucna?
Vizí je spousta, ale čas od času nám práci něco zkomplikuje. Teď třeba to, že jsme byli vyloučeni ze dvou dotačních programů kvůli formálním nedostatkům. Šlo o banality, které šlo vyřešit opravou. Například se nám stalo, že jsme ke dvěma žádostem na ministerstvo zdravotnictví omylem přiložili stejnou přílohu a za to nám vyřadili obě žádosti. Logické by bylo nás to nechat opravit, vždyť podáváme osmnáct projektů ročně, abychom mohli dělat pořádně to, co je důležité. Každopádně měli vyřadit pouze tu žádost, ke které příloha přeci nepatřila.

Přitom když přijdeme o nějakou položku v rozpočtu, nemůžeme na ten či onen úkon použít jiné peníze, jelikož je každá koruna určena na něco jiného. Pak nedokážeme garantovat klientům například testování na některou z chorob. To bylo jen takové postesknutí, že občas musíte řešit komplikace, které nečekáte. 

Zpět k té vizi. Rádi bychom rozšířili služby směrem k veřejnosti. Řekla bych, že rizikové skupiny máme celkem ošetřené a pod kontrolou. Cítím ale dluh směrem k většinové společnosti. Na tu se trochu zapomíná.  Rizikovou skupinou nejen u nás, ale v celé stárnoucí Evropě, se stávají lidé nad čtyřicet let, kteří rizika nákazy podceňují. Přitom mohou bez větších problémů přežívat s HIV infekcí i deset a více let a být při tom zdrojem nákazy pro ostatní. Je v Česku hodně lidí, kteří za celý život nebyli nikdy testováni a my jim tím vlastně uděláme takový milník, od kterého se mohou odrazit a začínají s čistým štítem.