Nejabsurdnější daně na světě – politici, vy tohle raději nečtěte!

ČTĚTE TAKÉ: Touha politiků danit je nekonečná, budeme v ČR platit daň z Wi-Fi?

Daň z oken

Politika Velké Británie 17. a 18. století byla charakteristická hledáním dalších a dalších daňových příjmových kanálů. Jednou z nich byla daň z oken, která se vybírala až do roku 1851. Šlo o složenou daň, kterou tvořil paušální poplatek (2 šilinky na dům) a k tomu aditivní složka dle počtu oken. Daň byla progresivní, pěkně podle hesla „čím víc oken máš, tím bohatší jsi“. Doteď je možné při procházkách po anglických nebo skotských městech vidět na některých městských domech typický obrázek fasád, na kterých vám na první pohled něco nesedí – zazděná okna. Tím se totiž majitelé nemovitostí snažili vyhnout vysokému zdanění.

Zdroj obrázku: "Window Tax" by Whilesteps (Gary Burt). Wikimedia Commons.

Daň ze vzduchu

Umístili jste svůj stánek na chodník a počítali s poplatkem za pronájem plochy v metrech čtverečních? Podnikáte s billboardy? Máte svůj bankomat či prodejní automat více jak 15 centimetrů od fasády vašeho domu či obchodu zdi? Pak si dejte pozor, aby se naši politici neinspirovali v zahraničí a neuvalili speciální daň za „zábor vzduchu“ reklamním nebo prodejním artiklem. Tato daň zpoplatňuje podle objemu vzduchu, který by se v místě mohl vyskytovat, ale nevyskytuje kvůli vám.

Daň z kávy

Máte rádi kávu? Nedokážete bez ní být ani den? Možná vás jednou nepřekvapí její vyšší cena. Daň z každého vypitého šálku kávy je totiž standardním zdrojem příjmů federálního rozpočtu v sousedním Německu. Spotřební daň z kávy a kávových produktů je uvalena na ekvivalent kilogramu pražené kávy, takže se jí nevyhne žádný milovník kávových nápojů...

Daň z bagelu

Bagel. Kulatá houska s dírou uvnitř. Miliony Američanů si bez plněného bagelu nedokáží představit svůj jídelníček. Typické ráno ve státě New York – navštívit oblíbenou bagelárnu, vybrat typ housky, náplň a následně stojíte před krutou volbou – „Whole, or sliced?“ Tedy v celku, nebo překrojit? Pokud si chcete nechat půlku na oběd nebo užít komfortu pohodlné manipulace s překrojeným bagelem, zaplatíte speciální daň 8 až 9 centů.

Daň z drog

Zajímavý způsob, jak přifouknout daňovou pokladnu, vymysleli v americkém státě Tennessee. Jedná se o daň z drog, pojmenovanou jako „crack tax“ podle (v USA velmi oblíbené a velmi dostupné) tvrdé drogy na volné bázi kokainu. Také vás napadlo, jestli jsou snad tvrdé drogy v Tennessee legální? Nejsou. V tom je ten vtip. Drogoví dealeři byli povinni zaplatit na speciálně zřízených přepážkách daň z drženého objemu drog, které svým závislým zákazníkům ilegálně prodávají. Platba daně probíhala anonymně. Dealer byl však nucen potvrzení o zaplacené daně doložit při svém případném zatčení. Ačkoliv jej zaplacená daň nijak nezvýhodňovala v trestním procesu a neuchránila od vězení, mohla mu ochránit majetek. Pokud dealer neměl u zabaveného množství (ilegálně držené) drogy řádně zaplacenou daň, mohla mu k trestu odnětí svobody být udělena velmi vysoká pokuta. Daň fungovala mezi lety 2004 až 2009, kdy byla shledána protiústavní, a dle dostupných údajů státu Tennessee vynesla zhruba 8 milionů dolarů.  

Daň ze solária

Kritici nákladné administrativy spojené s výběrem nepříliš lukrativních daní mají svůj oblíbený „terč“ německém Essenu. Tamní „daň ze solárií“ v podobě poplatku 20 eur za každý přístroj sloužící k umělému opálení pokožky byla po svém zavedení velmi kritizována, jelikož náklady na zavedení, administrativu, výběr a kontrolu daně nekorespondovaly s výnosy daně (cca 150.000 eur ročně).  

Daň ze sexu

Jelikož je v Německu prostituce legální živnost (prostitutky platí daně stejně jako automechanici nebo kadeřnice), řada měst toho využila a zavedla daň ze sexu. Nejčastěji se jedná o formu paušální daně, která se (např. pro noční kluby) vypočítává jako denní platba za jednu prostitutku (např. 6 eur za prostitutku a den). V Bonnu si zase pouliční prostitutky musí kupovat „povolenky“ ve speciálních automatech. Pokud nemají doklad o zaplacení poplatku, hrozí jim pořádná pokuta. Podobná daň však funguje i v Rakousku nebo Holandsku.  

Daň z klobouků

Daň z klobouků? Ano, čtete správně, byť jde o další historický kousek. Vláda ve Velké Británii uvalila daně na pánské klobouky, které byly v dané době samozřejmou součástí šatníku každého gentlemana. Nešlo o žádný jednorázový výstřelek, ale daň vybíranou 27 let (1784 až 1811)! Daň z klobouků přikazovala prodejcům nákup speciální licence plus nechat označit prodejnu potvrzením „Prodejce klobouků“. Cena licence byla dvě libry (Londýn) a pět šilinků na ostatních místech Velké Británie. Džentlmeni, kteří zapomněli daň zaplatit, se mohli těšit na mastnou pokutu. Padělání licence se pak trestalo dokonce smrtí!  

Daň z ovoce koupeného v automatu

Ve slunné Kalifornii se ovoci daří, ne že ne... Proto jej tamní obyvatelé rádi konzumují. Běda vám, pokud si však chcete oblíbené ovoce koupit ve výdejním (svačinovém) automatu. Zaplatíte speciální „daň z ovoce koupeného ve výdejním automatu“ ve výši 33 % z původní kupní ceny ovoce.

Daň z vousů

Daň z vousů (beard tax) je další z podivuhodných daní, které svého času vydělávaly na plnění veřejných výdajů. V Anglii ji roku 1535 zavedl král Jindřich VIII., sám vlastník mohutného vousu. Velikost daně se lišila podle sociálního postavení držitele. Stejnou daní se nechal inspirovat v ruský car Petr I. Veliký, který ji zavedl roku 1698. Poplatník daně byl povinen nosit měděnou nebo stříbrnou minci s ruským orlem na rubu a vousáčem deklarujícím zaplacení daně na líci.

Zdroj obrázku: Wikimedia Commons

Postelová daň

V Kolíně nad Rýnem tamní majitelé hotelů platí 5 % z prodejní ceny noclehu jakožto speciální daň, která má posloužit na financování kultury. Podobné daně ve formě „lokálního poplatku“ za pokoj a noc či lůžko a noc se často vybírají v oblíbených turistických letoviscích.

Daň ze sportovců

Členské státy USA mají právo individuálně stanovit daň z příjmu, který osoba generuje aktivitou na území daného státu. To se týká nejen rezidentů, ale i návštěvníků států. A jednotlivé státy to samozřejmě dělají – samozřejmě je nemožné sledovat obchod každého byznysmena, který do daného státu přiletí. Proto si politici lámali hlavu – kdo neunikne pozornosti, takže ho můžeme snadno zdanit? A přišli na to záhy: Slavní sportovci! Štědře placení hráči sportovních hokejových klubů z NHL, basketbalových klubů (NBA) či amerického fotbalu (NFL) si při venkovních zápasech na hřištích soupeřů přeci plní svoji smlouvu, která jim garantuje velké peníze. Takže si vlastně vydělávají na cizích hřištích (tj. v cizích státech). A tak vznikla „jock tax“ (daň ze sportovce, sportovní daň). Jedná se skutečně o příjmovou daň uvalenou na návštěvníky města nebo státu, kteří svou aktivitou vydělávají peníze.

Poprvé byla použita v roce 1991 proti basketbalistům Chicago Bulls, kteří do Kalifornie přijeli hrát legendární finále NBA proti Los Angeles Lakers. Kromě zájmu fanoušků a novinářů na superhvězdy Bulls čekal i kalifornský berní úřad, který hráče zkasíroval o tuto speciální daň.

Daň ze sladkostí

Vytahat z kapes daňových poplatníků víc peněz a ještě to obhajovat vzletnými slovy o ochraně zdraví obyvatel, zřejmě absolutně „nesvéprávných“? Super nápad! Proto se daň z cukru, cukrovinek nebo tuků stává častým tématem politických diskusí i v České republice. Dan z cukrovinek již teď platí třeba obyvatelé amerického Chicaga, kde je zdanění sladkostí pětkrát vyšší než běžné daně uvalené na spotřebu potravin. Daň z cukru a tuku se platila i v Dánsku (zrušena), i maďarští poplatníci zase připlácí za potraviny z vysokým obsahem cukru, tuku a soli. 

Daň z koní

Majitelé psů dobře ví, že provozní výdaje na chování jejich čtyřnohých miláčků prodražují speciální formy zdanění (poplatky obci). Tímto principem se inspirovali v německém Dortmundu, kde tamní zastupitelstvo dostalo „skvělý“ nápad - daň z koní. Když jsou lidé ochotni platit za psi, proč by nemohli sáhnout do kapsy i pro poplatek za vlastnictví koně?