Žijeme v nejisté době a toužíme po snadných a účinných řešeních, říká sociolog

Proč právě témata kolem covidu-19 dokážou narušit vztahy nejen mezi známými, ale i mezi nejužší rodinou a letitými přáteli?
Je to celá řada okolností. Ta hlavní je, že jde o zdraví a životy lidí, což je samo o sobě zcela zásadní téma. Navíc se to týká každého člověka. Další problém je takzvané kolektivní zdraví, kdy se nabízí otázka, do jaké míry mé jednání ovlivňuje druhé.

Také se neustále objevuje řada protichůdných informací. Nejdříve se spekulovalo, zda covid existuje, nebo ne – nyní už není pochyb, že ano, ale zase se objevuje celá řada názorů, jak správně postupovat – různé vlády přijímaly různá opatření. Tím vzniká široká diskuse, zda je lepší dělat to jako ve Švédsku, nebo raději jako v Rakousku… Tato diskuse stále pokračuje, a ať už jsou to vědci, politici nebo imunologové, tak nenajdete skupinu, která by měla naprosto jednoznačně jednotný názor a ten by nebyl někým kritizován nebo zpochybňován. Situace je celkově velmi nepřehledná.

A do toho ještě dilema ohledně očkování…
Není to jen otázka očkování, nakolik je nebo není důležité. Záleží také, jak na koho celá situace dopadá… Také opatření vyvolávají různé reakce, do jaké míry jsou správná nebo ne. To celé se protáhlo do určité únavy, kdy lidé ve svých postojích hledají nějakou pevnou orientaci, kterou před sebou a před ostatními chtějí obhájit.

Je společnost skutečně rozdělená na dva nesmiřitelné tábory?
Ať už vezmeme různé skupiny, ať už jsou pro nebo proti očkování, tak jsou dále velmi diferenciované. Například i ti, kteří jsou očkovaní, nemusí souhlasit s omezeními pro neočkované. Takže bych neřekl, že jde o radikální polarizaci společnosti. Často ale lidé, kteří mají potřebu svůj menšinový názor veřejně hlásat, tak jsou daleko radikálnější v tom, aby byli slyšet, a jsou také daleko víc slyšeni.

Existuje rada, jak z tohoto společenského napětí najít cestu ven? Jak správně přistupovat k těm, kteří mají opačný názor a snaží se ostatní neustále přesvědčit o správnosti svého tvrzení?
Záleží, jak moc jsou lidé důvěřiví. Jsou lidé, kteří naprosto naivně důvěřují všemu, někteří důvěřují, ale požadují fakta a zdůvodnění, jiní jsou více nedůvěřiví či kritičtější, a pak je skupina, která má tak velkou skepsi, že nevnímá a nepřijímá žádné názory zvenčí a staví se proti všem, kteří mají jiný názor. Takže záleží, kdo a jak spolu mluví. Ale myslím si, že není moc reálné tyto lidi z krajních pólů přesvědčit. Člověk by měl podle toho zvážit, zda taková kontroverzní témata rozvíjet či ne. To koneckonců platilo i v minulosti, kdy se lidé v hospodě hádali kvůli politice. Důležité ale je, jestli se přes to dokážou přenést, aby hádka nevedla až k nějaké osobní zášti. Tedy – mluvit spolu má smysl do té míry, do jaké je člověk otevřený a nakolik je schopný naslouchat a přijímat i jiné informace. Pokud je ale dotyčný zatvrzele zabarikádovaný ve svých postojích, nemá taková debata žádný přínos.

K radikalizaci části společnosti určitě přispívají i dezinformace…
Ano, informací je tolik, z tolika různých zdrojů a může být snadné přitakat někomu, kdo šíří radikální postoje, aniž by za těmi informacemi byla fakta a podložené poznatky. Často v takových tvrzeních padají různá jména, ale otázkou je, zda bychom ta jména vůbec dohledali a pokud ano, zda ten dotyčný skutečně řekl to, co je nám podsouváno. Dnes může psát kdokoliv cokoliv a záleží, jak to na nás zapůsobí.

Takže v tomto ohledu sociální sítě celou situaci ještě více znepřehledňují…
Určitě. I rozumní lidé se mohou nechat ovlivnit falešnými informacemi. Stačí si říct – i kdyby jen pět procent na tom, co na sociálních sítích čtu, byla pravda, tak je to hrůza. Je to tedy o tom, čemu člověk dá svoji důvěru.

Dříve se na ty, kteří odmítají očkování, často nahlíželo s despektem – viz například pejorativní označení „biomatky“. Dnes ale můžeme sledovat nedůvěru k očkování u významně velké skupiny lidí, kde se vzala ta proměna?
To se ale děje ve společnosti se vším. Dříve to byly například homosexuální páry, které byly stigmatizovány. Společnost se ale postupně otevírá a čím dál více přijímá alternativy. Je to především otázka času. Nejprve je skupina s jiným postojem stigmatizována, postupně ale získává důvěru a toleranci dalších lidí.

Jak je možné, že se zlost části veřejnosti obrací proti lékařům? Tedy proti těm, kteří byli ještě před necelými dvěma roky vnímáni jako největší hrdinové?
Řada lidí své názory nechce sdílet jen někde na sociálních sítích, ale mají potřebu vyjádřit své názory i veřejně, což můžeme vidět na řadě demonstrací. Vzniká potřeba konfrontace s těmi, kteří stojí na druhé straně. A v této situaci vlivem kolektivního chování se objevují i lidé, kteří se chovají agresivně, to není nic překvapivého. Někteří mají silnou potřebu vykonat konkrétní čin.

Tady pak už nepůsobí žádná argumentace, je to něco iracionálního. Lidé si ve svých postojích mohou suplovat řešení svých problémů nebo chybějící odpovědi na své otázky. Mohou tak také dávat najevo, že už mají všeho dost.

Je nějaký způsob, jak ve společnosti „obrousit hrany“?
V této situaci se ukazuje, že společenskovědní obory sehrávají v poznání a interpretaci sociálních změn velkou úlohu. Ale bohužel ne všechny jejich poznatky jsou dostatečně veřejně absorbovány.

Myslím, že chybí platforma pro veřejnou diskusi v rámci veřejnoprávních médií. Diskuse odborníků, kteří nesledují jiné cíle než jak se dobrat toho, co se ve společnosti děje, jak a proč, s jakými dopady. Kdo zná výsledky práce sociologů, psychologů, antropologů, filozofů, demografů, politologů a odborníků z dalších společenskovědních oblastí?  A přes možné odlišnosti bych právě u těchto odborníků očekával, že budou umět přenášet nejen poznatky, ale i diskusi s mírou naslouchání, tolerance, ale i věcné kritické polemiky, a hlavně kultivovat veřejné mínění. 

Bez takové platformy jsou lidé snadno vržení do nejrozmanitějších ringů, kde zápasí, kam se zařadit, včetně toho, kdo s koho. Žijeme v nových nejistotách a toužíme po snadných, rázných, správných a účinných řešeních. A každý hledá v této nouzi svůj pevný břeh.