Wehrmacht napochodoval do ulic Plzně krátce po šesté hodině ráno. Trýznivou atmosféru podtrhla sněhová bouře doprovázená silným vichrem. Motorizované oddíly nejprve dorazily do Chotíkova a Litic. Němečtí obyvatelé západočeské metropole vojáky vítali a vyvěšovali výzdobu. Ještě toho samého dne se začalo jezdit po silnici vpravo. Naši vojáci i četníci mohli jen přihlížet, proti okupantům totiž měli zakázáno používat zbraně.
Příjezd německých vojáků zažila například Jiřina Fořtová, pro Paměť národa takto vzpomínala: „To ráno jsme šli s tatínkem, on do úřadu, já do školy, a od Chotíkova přišli Němci. Můj otec uměl perfektně německy a na křižovatce se zastavil s důstojníkem a ptal se ho, co tu děláte? A ten důstojník mu řekl, to slyším jako dneska: ‘Přišli jsme vás zachránit’.“
Říkali tomu „nastolení ochrany“. Okupace Plzně se účastnily 46. pěší divize a 2. lehká divize, která městem projela a pokračovala na Příbram. Letectvo o den později převzalo kontrolu nad letištěm v Borku u Zbirohu.
Díky strategické poloze Plzně zde Němci umístili vojenskou posádku. Kromě nich zde byly i například oddíly SS nebo Gestapo. V budově v Husově ulici, kterou dnes využívá Lékařská fakulta Univerzity Karlovy, bylo přímo stranické sídlo Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) v Plzni. Ve velitelství okupačních jednotek se proměnil hotel Continental. Místní velitelství zase obsadilo kanceláře na radnici. Civilní okupační síly se soustředily v budově v Kovářské ulici.
Nově nastolená pravidla zakazovala například veškerá veřejná shromáždění. Restaurace musely zavírat ve 20 hodin, lidé povinně odevzdávali veškeré zbraně, munici nebo radiopřijímače. A to byl jen začátek.
Ještě v roce 1939 vstoupily v platnost Norimberské zákony, které postihly zejména židovské obyvatelstvo. Židé nesměli do veřejných lázní, do biografu a odepřeno jim bylo i obyčejné posezení v parku na lavičce. Postupně přišli o majetek a na kabát si museli našít Davidovu hvězdu. 18. ledna 1942 odjel první transport do koncentračních táborů. Z celkového počtu více než 2 604 mužů, žen a dětí se konce války dožilo jen 209 z nich.
Po atentátu na Reinharda Heydricha popravili nacisté na střelnici v Lobzích Václava Stehlíka a celou jeho rodinu. Důvodem mělo být to, že Stehlík nabídl úkryt parašutistům, kteří za atentátem stáli. Dále byli na popravišti o život připraveni Alois Vágner a Josef Pašek z Krašovic za ukrývání střelné zbraně a strojvůdce Rudolf Šváb za schvalování atentátu. Za stejné provinění a za tajný poslech zahraničního rozhlasu byli v Lobzích popraveni také Václav Cafourek a jeho osmnáctiletá neteř Blažena Fenclová z Třemošné. Dvanáctou obětí byl tulák Josef Vilde, jenž byl popraven bez řádného procesu a soudu.
Plzeň byla pro nacisty velmi cenná i pro strojní průmysl, který zásoboval německou armádu. I proto se Škodovka stala terčem spojeneckých náletů. Mezi roky 1942 a 1945 shodili spojenci na Plzeň bomby dvanáctkrát.
Američtí vojáci 16. obrněné divize dorazili do Plzně 6. května 1945. Bylo ráno 8.15 hodin. A zdaleka tady ještě nebylo dobojováno. Poslední akce amerických vojáků, zajímavé a mnohdy i zapomenuté momenty osvobození západu Čech a zejména pak Plzně, nám v nedávném rozhovoru přiblížil plzeňský publicista, badatel a autor řady knih, Zdeněk Roučka.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
