Dávat botičky nás nebaví. Léto tady začíná na jaře, vypráví bývalý velitel třeboňských strážníků

Při vyklízení kanceláře našel první záznamy třeboňských strážníků, které se datují k 1. lednu roku 1993. Připomněl si tak poměrně složité začátky. „Nikdo tehdy pořádně nevěděl, co z toho bude. Také obyvatelé si nebyli jistí, k čemu budeme. Neměli jsme auto, město jsme si rozdělili na určité body, kam jsme chodili. Po těch 30 letech se podle mě ukázalo, že městská policie ve společnosti místo má,“ hodnotí Vladimír Školka, který za dva dny oslaví 63. narozeniny.

Minimálně v Třeboni to potvrzuje vlna reakcí a díků směrem k bývalému veliteli. Nejen na sociálních sítích mu za odvednou práci poděkovaly desítky obyvatel. Právě to je pro Školku asi největší odměna. Váží si toho, i přestože si uvědomuje, že část veřejnosti strážníky nevnímá pozitivně. „K naší práci patří i represe, a kdo by měl rád, když vás někdo napomíná a trestá?“ uznává.

Třeboňští strážníci se snažili působit na obyvatele města skrz facebookový účet, kde zveřejňovali informace o aktuálním dění i některé netradiční příběhy, které řešili. Loni například popsali příběh psa, který utekl majitelům z Rakouska a našel se právě v Třeboni. I díky sociálním sítím se rodinu z Gmündu podařilo vypátrat.

„Upřímně já nejsem fanoušek sociálních sítí. Napadlo mě ale vytvořit facebookový účet a ukázalo se to jako dobrý nápad. Část veřejnosti se díky tomu dozvěděla, co děláme, což se pak šířilo dál. Pochopil jsem, že tam lidi nesmíme strašit, ale spolupracovat s veřejností a případně pochválit,“ uvažuje Školka.

Ten sám přiznává, že když se řekne strážník, napadne většinu lidí nasazování botiček. „To je ale pro nás ta nejméně oblíbená práce…možná ještě horší je řešení mezilidských vztahu v rodině či mezi sousedy,“ přidává. Díky facebookovému účtu strážníci podle něj ukazují svou práci, informují obyvatele o případných uzavírkách a také jim profil pomáhá řešit konkrétní případy.

Za více než 29 let ve službě má Vladimír Školka vzpomínek na rozdávání. Z hlavy podle něj není možné vymazat ty tragické. „Když jste na místě nehody, kde jsou mrtví, tak to z hlavy dostat nejde. Skláním se před záchranáři a dopravními policisty, kteří k těmto událostem jezdí denně. Já jsem byl u několika nehod, kde byli zemřelí, jednou jsme vytahovali z auta mladého kluka, který nakonec bohužel nepřežil,“ vzpomíná Školka. Podle svých slov má ale to štěstí, že si v paměti uchovává hlavně to dobré.

Vůbec nejnáročnější období začíná třeboňským strážníkům v létě. Označení „léto“ je ale v Třeboni poněkud specifické. Podle Školky totiž začíná v dubnu a končí v září. Kvůli náporu turistů mají i členové městské policie omezené dovolené v létě.

S manželkou chce objet Itálii

„Mně nevadí, že tu je hodně lidí. Vím, že když sem přijede 50 tisíc turistů, tak 49 800 z nich jsou slušní a normální. Když je tu pak někdo, kdo jezdí na kole po chodníku, parkem či dokonce obchodem s potravinami, i to se stalo, tak to kazí všem ostatním. My jsme se poslední roky snažili jít osvětou. Turistům říkáme, ať se chovají jako na návštěvě a my se k nim budeme chovat jako k hostům. Vytiskli jsme letáky a rozvezli je do kempů a podobně. Myslím, že se to osvědčilo, před covidem tu byla averze vůči turistům velká, ale teď se to zlepšuje,“ uvažuje Školka.

Sám je cyklista a turistům se nediví, že s kolem vyráží právě do Třeboně. Jízda po hrázích rybníků či po okolních lesích má podel něj své kouzlo. Region je navíc ideální pro plánování nenáročných tras díky rovné krajině. „Máme tu jediné místo, kterému říkáme Kopeček. Je tam převýšení asi šest metrů, takže je to spíš takový hrbol,“ směje se bývalý velitel městské policie.

Kolo si Vladimír Školka vezme, až společně s manželkou sednou do auta a vyrazí na vysněnou cestu kolem Itálie. Tam společně byli už pětadvacetkrát, ale nyní si chtějí celou zemi objet kolem dokola. „Těšil jsem se na to, že budu trávit čas se svou paní. K mému rozhodnutí přispívá i to, že mám doma hezký vztah,“ usmívá se Školka.

Ten také plánuje objet místa, kde kdysi žili jeho předci. Například v Třeboni tradice jeho rodiny sahá až do roku 1730. „Sestra se ponořila do našeho rodokmenu a zjistila řadu zajímavostí. Chtěli bychom si sourozenci ta místa projet. Moc se na to těším,“ dodává.