Během první světové války netrpěli jen muži v zákopech, ale strádaly také jejich rodiny. Zoufalá situace a nedostatek potravin vyústil v masivní protesty. Do ulic Plzně vyšli hladoví měšťané už v létě roku 1917. O poklidná shromáždění ale nešlo. Lidé začali rabovat obchody a přepadali i povozy s moukou a chlebem. V tomto roce zemřela kvůli protestům devatenáctiletá dívka. K dalším tragédii došlo o rok později, kdy vojáci zastřelili šest dětí.
Byl srpen roku 1917 a poprvé od začátku války se naplno projevil nedostatek potravin v regálech plzeňských obchodů. Lidem začala docházet trpělivost a situaci nezlepšil ani výrok plzeňského okresního hejtmana Václava Dvořáka, který zoufalé měšťany odbyl větou: „Berte, co je.“ Zřejmě ale nečekal, že ho lidé vezmou za slovo.
Kolem poledne 13. srpna vyrazily ženy a děti do ulic. Později se s k nim přidali i muži, kterým skončila šichta. V centru města a dalších ulicích se podle badatelů shromáždilo až 20 tisíc lidí. O spořádaných protestech nemůže být vůbec řeč. Rozlícený dav se pustil do drancování obchodů, rozbíjel výlohy i přepadal vozidla s potravinami.
Četníci byli proti rozzuřenému davu bezmocní. Množství lidí a intenzita rabování byla zkrátka nad jejich síly. Až v podvečer se vojsko uchýlilo k varovným výstřelům. Tou dobou v přízemním bytu nedaleko dominikánského kláštera pomáhala devatenáctiletá Marie Schwarzová své matce se skládáním prádla. Když uslyšela výstřely, rozeběhla se k oknu, aby ho zavřela. Zbloudilý výstřel ji však zasáhl a mladá žena se s prostřelenou hlavou skácela k zemi bez známek života. U jejího jména najdeme v matrice zápis: „Zemřela okamžitě, jsouc střelena z ulice.“
Rodina se poté několik let marně domáhala odškodnění. Z původních 15 000 korun nakonec rodina získala zlomek této částky, a to až díky prezidentovi Masarykovi. Díky jeho „daru z milosti“ získali pozůstalí tři tisíce korun.
Marie byla první plzeňskou civilní obětí válečného šílenství. Pohřeb se konal dva dny po tragické události na ústředním hřbitově. Smrt devatenáctiletého děvčete odstartoval kolotoč vyšetřování. Nebylo pochyb, že šlo o tom, že výstřel vyšel ze zbraně jednoho z vojáků. Nešlo však o úmysl, a tak nebylo koho trestat. Dívka byla ve špatnou dobu na špatném místě.
Krize ohledně nedostatku potravin vyvrcholila v polovině června roku 1918, kdy většina potravin směřovala na frontu. Další rána pro Plzeňany přišla 19. června, kdy byl zastaven výdej chleba. V následujících dnech naplno propukly hladové bouře. Stovky lidí se 21. června kolem šesté hodiny večerní shromáždily před pekárnou na rohu Koterovské a Barrandovy ulice. Na místě bylo i mnoho dětí. Rozlícený dav se následně vrhl na nákladní auto plné chleba. Situaci přijela uklidnit četa 69. pěšího pluku. Lidé však začali po vojácích házet kamení. Ti odpověděli střelbou.
Přímo na ulici zemřel dvanáctiletý školák Jaroslav Vališ, dalších pět dětí zemřelo později v nemocnici. Nepochopitelný postup vojáků vyústil v masivní protesty. Následný pohřeb zabitých dětí se stal do té doby nevídanou demonstrací proti monarchii. Tragické události dosud připomíná pamětní deska umístěná na Koterovské třídě.
Článek vznikl ve spolupráci s Ladislavem Silovským a nakladatelstvím Starý most. Další informace z historie západočeské metropole se můžete dočíst v knize „Kriminální případy a aféry z Plzně a okolí od roku 1377“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
