Ve čtyřech letech zůstala na ulici, do dětského domova v Broumově ji nevzali. Svůj příběh vyprávěla studentům

Projekt Příběhy našich sousedů každoročně pořádá Vzdělávací a kulturní centrum Broumov pod hlavičkou organizace Post Bellum. Letos se do projektu zapojilo devět žákovských týmů ze čtyř základních škol, gamnázia a ZUŠ. Výsledek jejich práce se bude slavnostně prezentovat dnes od 16 hodin v sále Dřevník v zahradě broumovského kláštera. Přijít může každý, koho zajímají dějiny 20. století.

Vzpomínky pamětníků z Broumova, Police nad Metují a Teplic nad Metují žáci nejprve natáčeli. Následně k jejich příběhům dohledávali materiály. Ze shromážděných podkladů pak vytvořili vlastní dokumentární díla.

Svůj životní příběh žákům vyprávěla například Marianna Tomašovská, která pochází z německé rodiny. Její otec prošel válkou s Wehrmachtem, po válce se vrátil z amerického zajetí. Následně byl umístěný ve sběrném lágru v Meziměstí. Při práci v tírně lnu přišel o ruku a díky pobytu v nemocnici se vyhnul první vlně odsunu Němců z Československa.

„Rodiče se až do devětačtyřicátého mohli rozhodnout, jestli chtěj do Reichu, ale táta nechtěl s Reichem nic mít. Táta byl patriot, Broumovák každým coulem a ve válce asi viděl všelijaké věci, co ti jeho soukmenovci dělali,“ vzpomíná Marianna pro Paměť národa.

Když byly Marianně dva roky, zemřela jí na rakovinu maminka. Otec se jako invalida bez československého občanství, a tedy i bez nároku na jakoukoliv sociální podporu nebyl o dítě schopen postarat, proto vyrůstala jako obecní sirotek. „Do dětského domova mě nevzali, to bylo škoda peněz, za mě, za fašistický dítě. Nikdo neměl zájem živit Němku v dětském domově. Protože jsem měla jednoho z rodičů, oficiálně jsem nebyla sirotkem a město mi nepřispělo na život ani korunu,“ vysvětluje Marianna, která ve svých čtyřech letech žebrala na ulici a často spala pod širákem. Na ulici skončil i její starší bratr.   

Se svými německými kořeny a s tím související fašistickou nálepkou se Marianna potýkala celé dětství a dospívání. „Jako dítě, když jsem to prožívala, jsem jenom kulila oči. Protože se třeba stalo, že nějaká kamarádka si mě vzala domů, hrály jsme si a spaly jsme spolu v posteli. A pak přišel její otec, kolik bylo, to už nevím, ale už byla tma. Když zjistil, že já jsem s jeho dcerou v posteli, řval, že to teda nejde a že nějakýho fašistickýho haranta živit nebudou. Tak mě prostě vzal za flígr a musela jsem ven,“ vzpomíná pětasedmdesátiletá žena.

Když bylo Marianně šest let, otec se znovu oženil a dívka se mohla vrátit domů, nová žena se o Mariannu a jejího bratra postarala.

Marianna si ve škole postupně osvojila češtinu a po základní škole absolvovala střední zdravotní školu se specializací na oční optiku. Dnes žije v Broumově, je dvakrát rozvedená a má dvě děti.

Marianna Tomašovská nebyla ale zdaleka jedinou osobností, kterou žáci zpovídali. Nahráli také vyprávění herečky Uršuly Klukové, která vzpomínala na Broumov a na divadlo malých forem Kladivadlo. Vyslechli a zpracovali také příběhy Hany Voborníkové, Jaroslavy Semerákové, Jiřího Holance, Marie Kosinové a Natálie Mikuškové, kteří vyprávěli o vysídlení, měnové reformě v červnu 1953, o vpádu ruských vojsk v roce 1968 nebo o fungování a podobě vlaků a nádraží na Broumovsku.

„Všechna ta mezigenerační setkání, která se od září uskutečnila byla důležitá. Ono je vlastně jedno, jestli nasloucháte vyprávění někoho blízkého z rodiny, nebo člověka se statusem hrdiny, někoho veřejně známého. Každé takové setkání je pro obě strany výjimečné a důležité. Poděkování patří všem dětem, které projekt dotáhly do konce, pamětníkům za vyprávění, ale také kolegům za podporu a pomoc se zpracováním nahrávek," říká Pavla Semeráková, lokální koordinátorka projektu.

Do projektu Příběhy našich sousedů se zapojili žáci a studenti z téměř tisíce škol po celé České republice. Cílem je zpřístupnit moderní dějiny co nejširšímu okruhu čtrnáctiletých a patnáctiletých žáků a studentů. Výsledky jejich práce lze najít na webu www.pribehynasichsousedu.cz.