Fotbal je v rodině číslo jedna, moje partnerka i naše dcera mě podporují, říká Petra Divišová

„Jedinou nevýhodou byly dlouhé vlasy. To bylo lákadlo pro mé kolegy i protihráče“

Petra Divišová se narodila v jihočeských Strakonicích, kde strávila i svoje dětství. „Vyrůstala jsem ve čtvrti, kde byl sport číslo jedna. Samozřejmě nade vše vévodila a v oblíbenosti byla hra s balonem u nohy,“ vysvětluje Petra Divišová, která s fotbalem začala až v šestnácti letech.

„Možná je to pozdě, možná ne. Pokud dítě má po dobu svého aktivního vývoje všeobecný sportovní rozvoj, není podle mě těžké zapadnout do konkrétního sportovního odvětví. Záleží na úhlu pohledu.“

Začátky probíhaly mezi kluky v Radošovicích. „Jsem vděčná, že jsem mezi nimi dostala prostor, a to i přesto, že to nebylo jednoduché. Ale to není nikde, dokud neukážete, že můžete být přínosem a posléze oporou týmu,“ vzpomíná Petra.

Ač hrála mezi kluky, nikdo si z ní ani v začátcích legraci nedělal. „Nevzpomínám si, že bych měla špatné zkušenosti. Jedinou nevýhodou byly dlouhé vlasy. To bylo lákadlo pro mé kolegy i protihráče! Když jsem se dostala před jejich fotbalové ego a ukazovala záda, zatažení byla jejich jediná poslední záchrana, jak mě zastavit,“ vzpomíná. K ryze ženskému fotbalu se Petra dostala v druholigové Blatné, kam putovala kvůli překročení žákovské věkové hranice.

„Nikdy bych nevěřila, že se sen stane skutečností a já budu nosit bílo-červený dres“

Podle Petry to dnes nemají dívky, které chtějí s fotbalem začít, tak složité, jako tomu bylo dřív. „Dnes už se koná nespočet fotbalových náborů a kempů. V dřívějších dobách nebylo tolik prostředků, ani kvalifikovaných trenérů, kteří by mohli mladým holkám pomoci začít s fotbalem.“

Petra hrávala kromě fotbalu i futsal v mužském týmu v tehdejší Nektar lize. „Pak jsem přestoupila k ženám do Prahy a zároveň hrála velký fotbal v Německu. Následně přišly nabídky od obou pražských S, ale favorit byl jen jeden.“ Tím byla Slavia.

Slavii označuje Petra za dvou srdeční záležitost a možnost oblékat sešívaný dres za splněný sen. „Fandila jsem už jako malá a jezdila s klukama na zápasy. Nikdy bych ale nevěřila, že se sen stane skutečností a já budu nosit bílo-červený dres.“ Dnes je Petra Divišová služebně nejstarší hráčkou v týmu Slavie, ale kapitánkou týmu není. „Nenosím kapitánskou pásku a nejsem ani ten typ,“ podotýká skromně.

„Rodinu mám úžasnou, ve všem mi fandí a jsou mi oporou“

Do Prahy se Petra přistěhovala ve dvaceti letech. „Chodila jsem sem do školy s tím, že jsem zároveň pracovala a hrála fotbal, takže s dokončením studia to dobře nedopadlo. Po fyzické i psychické stránce pro mě bylo velmi náročné všechno skloubit.“ Nakonec tedy vyhrál fotbal a práce. „Dřív jsem u fotbalu ještě pracovala, ale posledních pár let už ne. Pracovala jsem v rehabilitačním centru, kde jsem nikdy neměla problém s tím, že by mi zaměstnavatel s čímkoliv nevyšel vstříc,“ říká Petra.

Ženským fotbalem se podle ní dnes uživit dá. „V dnešní době se to dá, pokud neholdujete nějakému extrémně nafrněnému životnímu stylu.“

Rodinu Petra tvoří s přítelkyní a jejich šestiletou dcerou, kterou společně vychovávají. „Rodinu mám úžasnou, ve všem mi fandí a jsou mi oporou. Všichni podporují a když můžou, tak jsou přímo na zápase. Fotbal je v rodině číslo jedna a vzhledem k tomu, že jsem jeho součástí, jsem moc ráda. Vážím si jejich podpory a cením si, když si udělají cestu a přijedou fandit.“

Dobré vztahy má Petra i se spoluhráčkami v týmu Slavie. „Jsme mezi sebou kamarádky, přeci jen spolu trávíme nespočet fotbalových zážitků od celotýdenního tréninkového plánu až po zápasový den.“

„Nejlepší atmosféra je vždy bezkonkurenčně doma v Edenu“

V nejvyšší ženské fotbalové lize hrají kromě Slavie a Sparty ještě pražská Dukla, Slovácko, Lokomotiva Brno, Viktoria Plzeň, Slovan Liberec a Pardubice, o titul se však každoročně tahají pražská S. „Jediné konkurenceschopné Slovácko se snaží šlapat na paty předním klubům, ale chybí vždy bodový zisk právě v obávaném utkání s pražskými S, aby to bylo ještě lepší, než to obligátní třetí místo,“ popisuje situaci v tabulce Petra.

Důvody jsou podle Petry jasné. „Praha láká ty nejlepší hráčky z celé republiky svým fotbalovým postojem, svou klubovou vizí, svými kvalitními tréninkovými jednotkami a zázemím i finančním ohodnocením. Někdo může vnímat Slavii nebo Spartu jako přestupní stanici do zahraničí.“

I co se týká atmosféry, vedou mezi českými kluby ty z Prahy. „Nejlepší atmosféra je vždy bezkonkurenčně doma v Edenu,“ říká Petra. „Nicméně největším fanouškovským úspěchem je zápas Slavie s Barcelonou v Lize mistryň, na který přišlo v roce 2014 do Edenu přes 4 tisíce fanoušků.“

„Oslavy titulu bývají nekonečné. Při tom posledním jsme slavily několik dnů“

Fotbalistky Slavie slaví titul, do konce sezóny už jim zbývají pouze tři zápasy, kde už na výsledcích nezáleží. „Oslavy titulu bývají nekonečné. Při tom posledním jsme slavily několik dnů. Nejdřív přijde na řadu šampaňské a pak následují další alko nápoje dle apetitu každé hráčky,“ popisuje Petra poeticky.

Letošní titul si Slávistky zajistily v derby proti Spartě 18. dubna, kdy zvítězily 4:0. „Samozřejmě se jedná o ty nejdůležitější zápasy v sezóně. Proto se trénuje a tvrdě dře, abychom byly lepší než soupeř. Je odměnou být součástí tohoto duelu přímo na hřišti, protože v lize není prestižnější a důležitější zápas plný soubojů než právě derby.“

Na otázku, jak dlouho chce Petra ve svých sedmatřiceti letech ještě hrát, odpoví šalamounsky. „Tuhle otázku si pokládám už dlouho a poslední dobou čím dál častěji,“ říká, ale nakonec se rozpovídá. „Záleží, jak se člověk cítí po zdravotní stránce, to je momentálně hnacím motorem. Dalším aspektem je to, zda je týmu prospěšný a má mu stále co nabídnout. Momentálně neplánuju nic dlouhodobě dopředu.“

Petra má za sebou několik trenérských kurzů. „Při posledním mi byla udělena licence UEFA B, tudíž se nechci úplně vzdalovat od svého téměř dětského snu a být i nadále součástí fotbalové rodiny, postupem času určitě v jiné roli. Chtěla bych plnit sen těm, kteří si vyberou cestu fotbalovou pohádkou.“