Do Liberce přišel v devatenácti z belgického Anderlechtu jako nepotřebný. Dnes třiadvacetiletý brankář Olivier Vliegen zvolil netradiční cestu a jeho rozhodnutí se mu začíná vyplácet. Naučil se česky, našel si přítelkyni a v závěru letošního ročníku se dostal do brány áčka. Rozhovor ale není jen s Olim, jak Vliegenovi všichni říkají, ale i s jeho přítelkyní Kateřinou. Dozvíte se tak nejen o fotbalovém životě, ale i o tom, jak se učil česky, jestli chce psa nebo kde by chtěl mít svatbu.
První otázka tedy je asi jasná. Jak jste se seznámili?
Olivier: No, byl jsem tu sám, koukal jsem na Instagram a Katka mě zaujala. Tak jsem ji napsal, ale ona mi vůbec nenapsala zpátky.
Kateřina: Dlouho jsem neodpovídala a dlouho jsem s ním nechtěla mít nic společného (smích).
Věděla jste, že je Olivier fotbalista?
Kateřina: Právě, že jsem to věděla, a proto jsem mu nechtěl odpovídat (smích). Trvalo to asi rok, pak jsme na sebe párkrát narazili – já jsem věděla, kdo to je, on věděl, kdo jsem. Pak jsme se domluvili, že půjdeme na první rande, ale ještě hodinu před tím jsem to chtěla zrušit, bála jsem se představy, že se budeme bavit anglicky.
Původně jste se tedy bavili v angličtině?
Olivier: Ano, ale my spolu anglicky mluvíme pořád.
Mluvilo se o tom, že díky přítelkyni jste se tak dobře naučil česky.
Kateřina: Všude dostávám kredit za to, že díky mně se naučil česky, ale není to tak. Možná jsem jeden z aspektů, proč se česky naučil, velkou roli v tom ale nemám.
Česky jste se tedy naučil sám po příchodu do Liberce?
Olivier: Je pravda, že spolu stále mluvíme anglicky, jsem tak zvyklý od začátku, mluvit spolu česky je pro mě trochu nezvyk. Nejvíc jsem se naučil asi od kluků v kabině. Měl jsem i učitele češtiny od Slovanu. Chtěl jsem se naučit česky, to bylo asi nejdůležitější. Začátek byl pro mě hodně těžký, jako první jsem se učil slova jako tramvaj, diskotéka nebo toaleta (úsměv).
Mluvíte vlámsky, česky, anglicky. Neplete se vám to někdy?
Olivier: Umím ještě francouzsky, i když na tu bych asi chvíli na rozmluvení potřeboval. Ale je pravda, že přepínat z angličtiny do češtiny a vlámštiny někdy není úplně jednoduché.
Co vy a vlámština, Kateřino? To asi není úplně jednoduchý jazyk.
Kateřina: Pokouším se, stáhla jsem si Duolingo a cvičím slovíčka. Když přijela Oliho maminka, chtěla jsem ji překvapit. Nabídla jsem ji džus ve vlámštině, ona mi ale řekla. ‚No, takhle se to ale říká v Holandsku‘(smích). Domluvili jsme se ale, že až dostuduji, bude čas na učení vlámštiny, abychom si to učení našich jazyků vyměnili.
Takže teď ještě studujete?
Kateřina: Ještě v květnu mě čekají státnice a od června vlámština.
To možná bude těžší než celé studium?
Kateřina: Musím říct, že to pro mě není až tak těžké. Trochu vlámštině rozumím, angličtina s němčinou se tam prolínají. Ale samozřejmě, že pokud bych měla mluvit vlámsky, tak ani díky Duolingu ještě nedám ani větu.
Co vaše rodiny, už proběhlo setkání?
Kateřina: Že by se naše rodiny nějak oficiálně potkaly, to zatím ne, ale do Belgie spolu jezdíme. Ale myslím, že něco většího určitě proběhne.
A co svatba? Bavíte se o tom?
Kateřina: Bavíme, ale zatím je to v rovině teorie. Řešíme, jestli tady, nebo v Belgii.
Olivier: Já chci svatbu ve Španělsku na pláži (smích).
Když se vrátíme k fotbalu. Jste tu čtvrtý rok, do Liberce jste přišel v devatenácti. Jak se to stane, že belgický hráč přijde do Čech? To moc obvyklé není.
Olivier: Byl jsem v Anderlechtu a tam mi řekli, že se mnou novou smlouvu nepodepíšou. Jenže já chtěl být profesionální brankář. V Belgii sice byla možnost jít do třetí ligy, to se mi ale nechtělo. Můj kamarád z Belgie spolupracuje s českým agentem a ten mi doporučil Česko. Byl jsem na zkoušce ve Spartě, pak v Liberci a ten si mě nechal.
Jaké je žít v Čechách?
Olivier: Začátek byl samozřejmě těžký. První rok jsem tu byl úplně sám. Navíc u nás v Belgii není taková zima jako tady. Byl jsem tu sám, byla zima a necítil jsem se úplně dobře. Teď už je to ale jiné, mluvím česky, žijeme spolu s přítelkyní a je to úplně super.
Kateřino, vy jste z Liberce?
Kateřina: Z Plzně, do Liberce jsem se vydala studovat.
Takže když hraje Slovan s Plzní, komu fandíte?
Kateřina: Samozřejmě Liberci kvůli Olimu (smích).
Dlouho jste v Liberci čekal na šanci v áčku, která přišla až nyní v závěru sezony. Jaké bylo to čekání?
Olivier: Přiznám se, že to neberu jako tři a půl roku dlouhé čekání. Až řekněme poslední sezonu jsem cítil, že by to mohlo vyjít. Před tím jsem věděl, že moc šancí na chytání v áčku nemám.
Co se změnilo, že najednou jste cítil, že už by to přijít mohlo?
Olivier: Chytal jsem druhou ligu ve Vlašimi, potom v Senici první ligu, kterou jsme zachránili. Pak jsem cítil, že jsem se zlepšil a že jsem připravený posunout se dál.
Jak se vám chytá na stadionu v Liberci?
Olivier: Moc jsem se na první domácí zápas s Karvinou těšil, i když hřiště nebylo v nejlepším stavu (úsměv). Ale je tu krásný stadion, skvělí fanoušci.
Jak je pro vás důležitý trenér brankářů Marek Čech?
Olivier: Máme výborný vztah. Ale začátky byly složitější. Trenér neumí anglicky, já neuměl česky. Teď je ale vše, jak má být, o všem se spolu bavíme.
Právě to, že můžete komunikovat česky, je důležité i v mimofotbalovém životě. Je to tak?
Olivier: Určitě. Když jsem šel nakupovat a byl nějaký problém, tak jsem jen koukal a nerozuměl, co po mně prodavačka chce. Teď už vím, o co jde. Když něco potřebuji, můžu se zeptat.
Co Češi, umí anglicky?
Olivier: Starší generace moc ne, ale mladší úplně v pohodě.
A jací vlastně Češi jsou?
Olivier: Když jdeš v Belgii na procházku, tak se s lidmi pozdravíš, i když je neznáš. To tady vůbec není, nikdo se s nikým nebaví, lidé mají hlavy dole.
Takže ze začátku jste chodil po Liberci a zdravil lidi?
Olivier: Ano, a oni nic (smích).
Kateřina: To mu zůstalo do dneška, že jdeme a on schválně zdraví lidi. Ví, že se mi to moc nelíbí, protože tím na sebe upozorňuje.
Olivier: Jinak jsou ale lidé v Čechách úplně v pohodě. Trochu uzavřenější, ale když je více poznáte, jsou fajn.
Prošel jste mládeží Anderlechtu. Dá se to srovnat se zázemím v Liberci?
Olivier: Vlastně se to ani moc srovnat nedá. Komplex v Anderlechtu, to je úplně jiný svět. Ale tam jsem trénoval jen s béčkem, takže vlastně ani nevím, jak přesně to chodilo v áčku.
První ligový zápas odehrál na Bohemians, kde vychytal nulu. Foto: FC Slovan LiberecZ Anderlechtu jste tedy odešel.
Olivier: Tehdy se měnil majitel a dlouho jsem čekal, jestli dostanu smlouvu, nebo ne. Jak jsem říkal, chtěl jsem chytat profesionálně, a tak jsem odešel.
S Libercem to tedy nakonec byla dobrá volba, ne?
Kateřina: Díky bohu (smích).
Co kdyby přišla nabídka ze zahraničí? V médiích se mluví o přestupech, vždy to ale musí být dohoda celé rodiny. Jak to máte vy?
Kateřina: Jsme tomu určitě otevření. Budoucnost vlastně řešíme každou sezonu. Oli měl hostování, nabídek už bylo víc. Mě tady zase držela jen škola. Od začátku ale tyhle věci probíráme spolu. Nikdy se nestalo, že by Oli přišel a jen řekl ‚jdu tam‘. Nejtěžší to bylo, když byl na Slovensku, byl covid a byli jsme od sebe odstřihnutí. Stejně jsem tam ale jezdila. Každá zkušenost s dalším hostováním ale nakonec vždy posílí náš vztah.
Olivier: Mně by odchod do zahraničí nevadil. Ale zatím to neřeším, v Liberci jsem spokojený.
A co nabídka odněkud z východu. Co třeba takový Kazachstán. O tom byste přemýšlel?
Olivier: To ne. Chytám ve Slovanu a něco jako Kazachstán by mě nelákalo. Teď mi nejde až tak o peníze, ale spíš o kariéru.
Jaké máte nyní plány v Liberci?
Olivier: Právě jsem podepsal novou smlouvu na dva roky, takže tu určitě zůstávám. Teď se chci hlavně co nejlépe připravit na novou sezonu a pravidelně chytat.
Kolem nás prochází trenér brankářů Marek Čech. „Hlavně nezapomeň na psa,“ říká Kateřině.
Chystáte si pořídit psa?
Kateřina: Čeká nás nový přírůstek, takže velká změna. Ale jak jsme mluvili o tom, že jsem nikdy nebyla postavená do situace, že by se rozhodlo a já se musela přizpůsobit, tak takhle to trošku bylo. Příteli jsem to spíš oznámila, měli jsme rok na to se připravit a příští víkend si pro něj jdeme. Vidíte to nadšení v Oliho očích? (smích).
Jak je náročný život s fotbalistou?
Kateřina: Přináší velké oběti a je o prioritách. Pokud se chceme doma potkávat a trávit čas, tak se musím přizpůsobit jeho režimu. Pokud chci budovat svoji kariéru a doufat, že se jednou týdně potkáme doma a dáme si aspoň kafe, tak se přizpůsobovat nemusím. To ale není to, co bych chtěla. Občas se to ve mně trochu pere, vzájemně si to ale vynahrazujeme.
Co víkendy? Každý víkend je pryč.
Kateřina: To ale zase takový problém není. Ráda chodím na zápasy, na domácí chodím pravidelně, venkovní sledují v televizi.
Olivier: A když máme dlouhý výjezd třeba do Ostravy nebo Olomouce, tak jede domů za rodiči.
Kateřina: Nakonec i ty víkendy, kdy si každý děláme to svoje a pak se potkáme, jsou příjemné.
Jak na tribuně snášíte diváky, kteří nadávají na vlastní hráče?
Kateřina: Samozřejmě se to stává, stávalo se to i na Slovensku. Tak nějak to ale neřeším. Říkám si, že kdyby šli odchytat jeden zápas, tak se můžeme bavit. Z tribuny se to radí.
Olivier: Já říkám, že nejlepší fotbalisté sedí na tribuně.
Jak je to v Belgii?
Olivier: Je to asi stejné všude, když se daří, všichni fandí. Když se nedaří, nadávají.
Slovanu skončila sezona. Asi dříve, než jste chtěli. Jaké máte nyní plány?
Olivier: Ještě budeme trénovat, navíc v sobotu jdu chytat za béčko, které je předposlední ve třetí lize. Až do patnáctého trénujeme, pak máme dovolenou.
A co dovolená, chystáte se někam?
Olivier: Jedu za Matějem Chalušem do Malmö. S Matějem jsme kamarádi. Je tam spokojený, i když zatím moc nehraje.
A společně někam jedete?
Kateřina: Letos nám to nevyjde, já mám státnice, a přítel pak začíná trénovat.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
