Ve čtyři hodiny ráno mi zvoní budík a přesně o hodinu později vcházím do areálu Pražských služeb v Proboštské ulici v Dejvicích. V kanceláři fasuju tradiční oranžovo-zelené montérky a na dvoře si podávám ruku s mými novými kolegy. Těmi jsou pro dnešek popeláři Tomáš a Martin a řidič našeho auta Míra. Společně dnes vyvezeme odpad z kontejnerů na plast na většině území Prahy 6. Během naší směny najezdíme křížem krážem přes Dejvice, Břevnov nebo Suchdol více než 120 kilometrů.
Moje místo bude po většinu dne na jedné ze dvou sedaček vedle řidiče Míry. S Mírou máme čas si povídat, zatímco Tomáš a Martin vzadu střídavě naskakují a seskakují ze stupaček a vyklápějí plastový odpad z kontejnerů do auta.
„Popeláře jsem dělal šest let, teď zhruba šestým rokem řídím. Je to posun nahoru, řidič má větší zodpovědnost, lepší peníze a nemusí tahat popelnice,“ vysvětluje třiatřicetiletý Míra, ale jedním dechem dodává, že když je doprava hodně hustá, nejradši by se vrátil dozadu na stupačku.
„Nejhorší je projíždět s touhle obludou kolem aut, který jsou špatně zaparkovaný. Sice to má kamery skoro všude, ale když se dostaneš do úzkých, tak ti kamera nepomůže. A těch konfliktů s řidičema. Těch je,“ mávne rukou Míra. „Mně připadá jako kdyby si někteří mysleli, že jim schválně blokujeme cestu, aby na nás mohli troubit. Nám to taky není příjemný. Většina řidičů si to ale naštěstí uvědomuje a je v pohodě.“
Řídit obrovské popelářské auto v úzkých uličkách, kde někteří řidiči mají problém i s osobákem, vypadá jako výzva. „Jasně, že byly drobný nehody, ulomený zrcátka, škrábance a tak, ale je jich čím dál míň a dneska už auta míjím na milimetry. Někdy to vychází tak, že bys mezi moje a to zaparkovaný auto nestrčil ani prst.“
Martinovi je sice 47 let, ale služebně je nejmladší, s posádkou jezdí tři roky, a tak mě zajímá, jestli je pravda, co se vypráví, že do popelářské party je složité zapadnout. Vzpomínat začne řidič Míra. „Když jsem před dvanácti lety začínal já, myslel jsem si, že první den skončím. Pamatuju si na velkou zimu, silný provoz, všude strašné mokro a do toho kolegy, kteří se tehdy s nikým nemazlili.“
Když se zeptám na to, jací jsou mladí, kteří k Pražským službám nastupují, plácne se Míra do kolene a povzdechne si. „Je to vždycky o člověku. Máme hodně mladých brigádníků a je tam dost šikovných a snaživých, ale taky hodně úplně nepoužitelných,“ popisuje. „Když dostaneš nepoužitelnýho člověka, tak zdržuje všechny. Jak řidiče, tak kluky vzadu, tak lidi. No a to je pak na nic. Musíš na něj dohlížet, aby makal a když jsme třeba na hlavní, aby nezdržoval autobusy a tak.“
Do auta si přisedl třicetiletý Tomáš, který je popelářem pět let. „Já tu práci mám rád a dělám ji, protože mě baví. U nás to dělal táta i strejda, teď to dělá i bratranec. My jsme taková popelářská rodina,“ rozesměje se. „Je to dobrá práce. Sice brzo vstáváš, ale máš brzo padla.“
Tom a Míra vstávají ve tři hodiny ráno, Martin v půl čtvrté. „Zvyknout si jde. Prostě musíš, i když to občas bolí,“ říkají smířeně. Chlapi většinou končí šichtu mezi polednem a jednou hodinou odpolední.
Dnes sice sbíráme odpad z kontejnerů na plasty, ale jen plasty v popelnicích určitě nenajdeme. Když se dívám, co z popelnic do auta padá, vidím často sklo, někdy stavební materiál nebo dokonce pneumatiku. Proto odpad, který celý den sbíráme, zaveze na konci směny Míra do třídičky. „Na té třídičce to ještě přeberou, aby do plastu šel skutečně jenom plast.“
„Když to vidím, tak se doma snažím žít s co nejmenším množstvím plastu,“ říká Tom a Martin se přidává. „Jasně, doma třídíme. Spousta lidí chybně třídí. Třeba mastná krabice od pizzy patří do směsného odpadu.“
Míra brzdí. „Tadyhle si to půjdeš zkusit,“ říká a gestikuluje na mě, ať si otevřu dveře a jdu za klukama dozadu. Kontejner odbrzdím, chytím za jedno z madel a společně s Martinem ho přivezeme k zadní části auta, kde ho nasuneme na zvedací hák, který potom dáme do pohybu pomocí páky na boku auta. Když je kontejner prázdný, sundáme ho a zavezeme zase zpátky na místo. Trochu jsem cítil, že zdržuju, ale řidič autobusu za námi byl chápavý a situace se obešla bez troubení.
Na stupačce, kde jsem strávil značnou část šichty, to na mě působilo tak, že člověk nikdy není úplně daleko od úrazu. „Občas škobrtnem, takže máme dobité holeně. To není nic velkého, ale někteří kluci sem tam spadnou, což v těch třiceti kilometrech není žádná hitparáda,“ popisuje Tom.
Když je člověk nakloněný směrem do auta, užívá si výpary odpadků a když se vykloní směrem ven, musí si zase dávat pozor na zaparkovaná auta, která míjí někdy hodně těsně. Když jsou chlapi na stupačce, může jet auto nejrychleji třicítkou a mechanismus zaručuje, že když je někdo na stupačce, auto nemůže začít couvat.
Když se kluků zeptám, jestli čas od času u popelnic najdou nějaké věci, které jim udělají radost, viditelně pookřejí. „No jasně! Od alkoholu, přes obrazy až třeba po vrtačku,“ vypočítává Martin. „Já mám plnej sklep! Našel jsem několik telefonů, televizi, pěkný nádobí nebo hry na playstation. Často najdeš i úplně nový nerozbalený věci,“ říká Tomáš.
Kromě zajímavých věcí však popelnice čas od času ukrývají i něco úplně jiného. „Když v neděli jezdím sbírat papír, tak už přesně vím, ve kterým kontejneru v Řepích spí bezdomovec. Ten tam byl v zimě pravidelně schovanej,“ popisuje Martin. „Někdy ale migruje, takže já ho čekám na obvyklém místě a on mě překvapí někde jinde,“ směje se. „V zimě ty kontejnery na papír musíš kontrolovat.“
Za jeden den ujede Mírova posádka 120 až 150 kilometrů, a to jen na území Prahy 6. Během jedné směny nabereme asi čtyři tuny plastů, které na konci dne Míra jako řidič musí vysypat. Dnes se tak stane v třídičce odpadů v Ďáblicích. „Nejdřív vyhodím kluky, kde budou potřebovat, pak pojedu vysypat, pak natankuju a nakonec pojedu zpátky k nám, kde uklidím auto, vypíšu, kolik jsme ujeli kilometrů a další podrobnosti o jízdě. Tím mi směna končí.“
Kluci většinou končí kolem poledne. „Některý dny jsou dobrý, začínáme v pět a končíme kolem té dvanácté, ale pak bývají dny, kdy teprve v jednu skončíme náklad odpadu. Je to o provozu a taky o řidiči. Třeba Míra už je zkušenej, ale když máme jinýho řidiče, tak mu musíš říkat, kudy jet a většinou se to protáhne. Když se něco pokazí, může se stát, že skončíme i kolem třetí nebo čtvrté.“
Po dnešním dni mi hlavou vrtají dvě myšlenky. První z nich se týká vnímání popelářů a vnukl mi ji Tom. „Někteří brigádníci se v montérkách nechovají úplně vzorově, což samozřejmě dělá špatný jméno těm popelářům, kteří se o sebe snaží dbát a chodit i v těch montérkách Pražských služeb v rámci možností upravení. Pak člověka docela mrzí, když ho lidi házejí do jednoho pytle s těmi popeláři, kterým je to jedno.“
Druhá myšlenka se týká provozu. Na popeláře nemusíte troubit, oni spěchají úplně stejně jako vy a taky jim není příjemné, že někde svou prací zdržují provoz, jenže rychleji to prostě nejde, i oni spěchají domů.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
