Bára vyrazila sama do Nepálu. Nikdy jsem si nesáhla na takové dno, říká po dvou výpravách

Dala výpověď v práci a rozhodla se využít volna

Hory ji uchvátily, když byla v roce 2016 na Aljašce, kam se podívala se softballovou reprezentací. „S rodinou jsme nikdy moc nejezdili na dovolené a tehdy to bylo poprvé, co jsem byla na nějakém větším výletě. A poprvé jsem viděla hory. Od té doby jsem si říkala, že chci vidět ty nejvyšší,“ vzpomínala Bára. Takže rovnou Nepál, jejím snem bylo vidět osmitisícovky v Himálaji.

Od roku 2016 už uběhlo ale dost let a Bára Nepál pořád ještě neviděla. Zlom přišel o minulých prázdninách. „V srpnu minulého roku jsem se rozhodla, že skončím v práci. A že by bylo fajn si udělat pauzu před další prací, třeba dva měsíce. Říkala jsem si, že by se toho dalo využít. Myslela jsem na Nepál a jižní Ameriku," popsala největší rozhodnutí. V té době ale byly omezené podmínky cestování a Nepál byl zavřený.

V říjnu zemi ale najednou otevřeli a bylo jasné, že pojede. Začala se připravovat, chystat trek himálajskou přírodou. „Nakoupila jsem komplet výbavu, neměla jsem ani krosnu. Byla jsem ve facebookových skupinách, sbírala jsem tipy, dívala se na recenze, četla jsem. Zabralo to asi dva, tři týdny."

„První večer jsem si říkala, cos to udělala"

S letenkou ale čekala, taky se mohlo stát, že by nedopadl PCR test a zůstala by doma. Tu nakonec koupila dva dny před odletem a jen sama pro sebe.  „Sehnat někoho, kdo by měl měsíc dovolené ke konci roku, nebylo jednoduché. Řekla jsem si, že když se to takhle nabízí, tak to zkusím sama. A prostě jsem odletěla."

Z letadla vystoupila v hlavním městě Káthmándú a dostala pořádný kulturní šok. „Nikdy předtím jsem ani nebyla v Asii. Vím, že v životě mají nějaký řád, ale vůbec jsem mu nerozuměla. První večer jsem si říkala, cos to udělala."

„Když znám další historky jiných turistů, tak vidím, že jsem měla dost štěstí"

Už v Praze se proto raději domlouvala s agenturou, která jí zařídila průvodce. K tomu i povolení vstupu do parků a autobus z hlavního města. Průvodci mají licence, vyznají se, domlouvají ubytování, poznají, když člověku není dobře, rozhodnou, kdy je cesta příliš nebezpečná. A na některé okruhy se bez nich ani nesmí.

„Celou dobu jsem nevěděla, kdo se mnou půjde, to jsem zjistila až na místě setkání s majitelem agentury. Tam čekal i s průvodcem Bamem."

Zrekapitulujeme si to. Bára sama přiletěla do Nepálu, je ve městě, kde nikomu nerozumí, poprvé se vidí s úplně cizím mužem, se kterým stráví dvacet dní v nepálské divočině, a kterému svěřuje svůj život. Nebála se?

„Bála. Dost. I teď zpětně, kdy jsem tam byla dvakrát a znám další historky jiných turistů, tak vidím, že jsem měla dost štěstí. Hlavně jsme si i lidsky sedli, což je důležité, protože tam jsi s tím člověkem pořád." Bam byl opravdu jako výhra v loterii. Po cestě totiž potkali i turistky, kterým se průvodce opíjel a pak je ještě v horách opustil.

„Ťukal mi na dveře, jestli jsem neomdlela"

Bam se průvodcovstvím živí. „Je mu 42, dělá to od 14 let. Začínal jako nosič batohů, pak se vypracoval. Když v zemi nebyli turisté kvůli covidu, peníze vydělával prodejem chilli papriček na trhu," Když provází, vybírá ubytování, nosí část bagáže, konzultuje trasu.

Bára průvodce chtěla hlavně kvůli obavám o zdraví. „Nejvýš jsme byli 5400 metrů nad mořem, což už dá zabrat. Tam už je potřeba řešit výškovou nemoc, aklimatizaci. Není tam signál, kdyby se mi udělalo zle, bylo to špatné."

Bam vzal svou roli poctivě. „Ťukal mi na dveře, jestli jsem neomdlela. To byla zábava, rozebírat s průvodcem, jak to dopadlo na záchodě. Nic jiného ti ale nezbyde," směje se teď Bára.

„Bylo to pro mě jako běhat do kopce se zadrženým dechem"

Bam má totiž spoustu zkušeností a ví, že na výškovou nemoc si musí dát pozor. Jedna z jeho klientek s ním o svých zdravotních problémech nemluvila a nakonec ji s akutní výškovou nemocí musel snášet dolů z hor. Na jednom z míst, kudy procházeli, jeden z turistů na nemoc dokonce zemřel.

Potížemi s ní si prošla i Bára. „První příznaky jsem cítila od tří a půl tisíc. To se ti hůř dýchá, ještě když jdeš do kopce s bagáží. Víc tě bolí nohy, dáváš si častěji pauzy. Cítíš tlak v hlavě, v čele. Může tě bolet hlava. Cítíš se malátná."

Na zádech měla jen jedenáct kilo, ty se ale ve výšce pronesou. „V nejvyšších výškách jsem ušla třeba pět kroků a musela jsem se zastavit. Bylo to pro mě jako běhat do kopce se zadrženým dechem, zastavíš se a cítíš, jak se ti zpátky okysličuje tělo. A to máš po každých pěti krocích."

Díky Bamovi a jeho aklimatizačním výšlapům zvládla i to. Ty fungují na principu vyjít na chvíli do větší výšky, než v jaké bude člověk spát. K tomu Báře zakázal v den stoupání alkohol a jako jeden ze zaručených léků doporučoval místní česnečku.

„Jedna z Holanďanek říkala: přemýšlela jsem nad tím, jakej bude můj pohřeb"

Nejhorší část přišla později, v nejvyšším bodě, kterým procházeli. V průsmyku, kterým potřebovali projít, mělo začít sněžit. A když dál nemůžete, nezbývá nic jiného, než se otočit a jít zpátky.

„Lidi říkají, že je to náročné i tak. Ještě nám ráno místňák vyprávěl, že v roce 2015, když se takhle rozhodovali, jestli to půjdou, tak všech 45 turistů umřelo ve sněhové vánici. I Bam vypadal nervózně. Ale řekli jsme si, že to zkusíme."

K Bamovi a Báře se přidaly dvě Holanďanky, které potkali. „Strašně nás tlačil, ať vyjdeme co nejdřív. Začalo brutálně sněžit. Byl to masakr, tam jsem si sáhla na úplné dno. Nemyslím si, že by to holky bez nás zvládly. Přesně kvůli těmhle situacím tam nechceš být sama. Šli jsme to ve sněhu, s bagáží, v pěti tisících. Jedna z Holanďanek říkala: přemýšlela jsem nad tím, jakej bude můj pohřeb."

„Těch 800 metrů nahoru jsme šli pět nebo šest hodin. Sněžilo, foukalo, nebylo vidět. Sama bych nevěděla, kam jít. To už jsem dala i Bamovi něco ze svého batohu na nesení."

Spacák raději s sebou

I když výstupy a přesuny byly občas náročné, nebrali to jako vojnu. „Bam nemá moc rád vstávání. Ale někdy jsem ho vytáhla na východ slunce, to jsme vstávali o půl šesté. Ale jinak třeba v 8, dáš si snídani, jdeš šest, sedm hodin."

Po putování se zastavili v jedné z vesnic na trase, Bam vybral ubytování, kde si dali večeři, a kde byla často postel i s peřinou. „Já jsem si brala spacák, protože nevíš, jak bude ta postel vypadat. A někdy je i zima."

Jídlo na zastávkách bylo vždy podobné, rýže, nudle, brambory, ráno placky, palačinky. „Na treku se dá sehnat jídlo typu špagety a pizzy, to jsem ale nechtěla riskovat. Měla jsem třeba jačí burger, to mi chutnalo.“

Kyblík místo sprchy

Co hygiena, ptám se na citlivé téma. „Tradiční jsou turecké záchody a dost často mají i sprchu, většinou i teplou. Ale ty jsi venku. Jsi v mínus čtyřech a sprchuješ se. A když jsi nahoře a je tam mínus osm, tak to radši vynecháš a vezmeš si vlhčené ubrousky." Může to být ale ještě horší, bucket shower. „Dostaneš kyblík a umyješ se v něm."

I když si Bára sáhla na dno, do Nepálu se po pár měsících vrátila. Znovu vyrazila na trek, znovu s Bamem. A už se těší, až vyšlápnou znovu. Kromě překonání svých fyzických hranic, se Bára posunula i psychicky. „Naučila jsem se cestovat sama. Už automaticky plánuju, kam pojedu sama."

Bára sepsala zajímavosti a rady ze svých výprav. Zájemcům ráda poradí a dokonce se prý i podělí o Bama. Více na samavnepalu.cz.