Jak zaznělo v minulém týdnu, tunelem Blanka si řidiči svoji cestu ucpanou Prahou nezkrátí ani v dubnu 2015. Původní předpokládané datum dokončení (rok 2011) je k smíchu, stejně jako původní předpokládaná cena (21,2 miliardy Kč). Již nyní náklady dvojnásobně převýšily tento odhad, a to se teprve chystá výměna stovek kilometrů kabeláže.
ČTĚTE TAKÉ: Tunel Blanka: Jak trapní ještě dokážeme být, aniž by nám bylo trapně?
Je na čase si přiznat, že v České republice prostě neumíme vypisovat veřejné zakázky. Nejenže si úředníci nedokáží poradit s odborností infrastrukturních staveb, informačních technologií a dalších oblastí, ve kterých prostřednictvím veřejného sektoru dostávají peněženky daňových poplatníků pravidelně „nakopáno“, ale bohužel se ukazuje, že politici ani jejich úředníci neumí průběh veřejné zakázky ani ošetřit smluvně.
Postupem času jsme se dostali do absurdní situace, kdy po štědře placených právních odděleních, která najdeme na každém ministerstvu, na každém úřadě či v každé veřejné instituci, již ani neočekáváme, že by něčeho takového byla schopna. Proto přípravám infrastrukturních veřejných zakázek předchází veřejné zakázky na externí dodávku právních služeb, často placených od hodiny. A zde dostávají daňoví poplatníci „na frak“ podruhé. Proč? Existuje zde totiž perverzní motivace udržovat – eufemisticky řečeno – právní nejistotu: Čím komplikovanější právní situace v dané veřejné instituci bude, tím větší bude poptávka po externích právních službách.
(Ne)kvalita zadávací dokumentace navíc způsobuje další negativní dopad – neúměrné průtahy zakázek. Není výjimkou, že se v době, kdy měla být zakázka hotova a dílo mělo začít sloužit občanům, ještě ani nezačalo stavět. Účastníci zakázek napadají nejasnost zadání, nabídky konkurence, diskriminaci jednotlivých účastníků, do toho se zamotá nějaká aktivistická bojůvka schovávající vlastní důležitost za „veřejný zájem“ a rázem je veselo na několik let. Bavit se tom, že tato situace velmi nahrává korupčnímu jednání, je v České republice nošením dříví do lesa. Jelikož je v podstatě každému jedno, co je výsledek odfláknutí zadání zakázky a co je výsledek účelového korupčního jednání, snahy ovlivnit zakázky jsou na denním pořádku. Stačí si přečíst noviny.
Odpovědnost za kvalitu zadávací dokumentace i za kvalitu smluvní dokumentace nenesou zhotovitelé zakázky ani externí právníci, ale samozřejmě ji nese veřejná instituce (stát). Proto si při každém problému s veřejnou zakázkou politici musí připadat jako školáčci, kteří si zapomněli domácí úkol a celá třída se jim nahlas směje. Začne se totiž ukazovat, že navzdory ujištěním o rychlém sjednání nápravy, o dosažení spravedlnosti či ostrých požadavcích na náhradu škody, stát nakonec sklapne podpatky, zasalutuje a všechno zacáluje z eráru. Překvapí mě, kdyby to s Blankou bylo jinak.
Asi vás také napadlo – no jo, ale co s tím? Odpověď je jednoduchá. Systém zadávání zakázek se musí změnit. A to tak, že se stát zbaví své tragikomické role, kterou doposud při veřejných zakázkách zastával, a předá veškerou odpovědnost zhotoviteli.
Pokud je totiž státní zakázka zadána jako dnes, tj. měřeným kontraktem (RED FIDIC), je veškerá příprava projektu, zhotovení dokumentace a převzetí výsledků plně v odpovědnosti objednatele (tj. státu). A to evidentně neumíme. Pokud by však byl systém zadávání veřejných zakázek změněn na tzv. „Design and Build“ (YELLOW FIDIC), veškeré aktivity spojené se zakázkou by byly gesci zhotovitele (tj. stavební firmy, IT firmy, atd.). Stát by „jen“ řekl, čeho chce dosáhnout („Chceme dálnicí propojit Prahu České Budejovice“), posoudil návrhy realizace a pak jen spokojeně čekal, až to zhotovitel celé oddře za něj. Ač je tento systém zpravidla o něco nákladnější než RED FIDIC, troufám si tvrdit, že v České republice – ráji vícenákladů – bychom to určitě snesli.
Foto: wikipedia.org
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
