Ještě dlouhé týdny a měsíce po katastrofálních povodních v červenci 1997 měli lidé plné ruce práce s odklízením ničivého působení rozvodněných řek. Svědectví přímo z nejpostiženějších míst přinášel před pětadvaceti lety také bývalý fotoreportér ČTK Vladislav Galgonek. „Je to dávno, ale některé momenty už člověku z paměti nevymizí. Nevěděl jsem, kde začít. Bylo to šílené,“ ohlíží se za vypjatými časy známý fotograf, jehož renomé dalece překročilo Olomoucký kraj.
Od začátku živelné pohromy byli v červenci 1997 v plném pracovním nasazení také novináři, kteří podávali zprávu o rozsahu katastrofy. Ta zasáhla především Moravu, Slezsko a východní Čechy. V Olomouckém kraji situaci s fotoaparátem na krku monitoroval také Vladislav Galgonek.
„Jako fotoreportéři jsme byli okamžitě zapřažení. Sledovali jsme to nejdůležitější dění. Začal jsem v Olomouci, ale pak jsme dověděli, že nejvíce zasažené jsou Troubky,“ vzpomíná na začátek krizové situace Galgonek.
Do obce odříznuté rozvodněnou řekou vedla komplikovaná cesta. „Člověk tam musel prokličkovat. Když jsem dorazil, tak už tam bylo plno fotografů i z Prahy. Třeba Petr Josek z agentury Reuters. V Troubkách byla apokalypsa, všechno pod vodou a nevěděl jsem, kde začít, bylo to šílené,“ popisoval Vladislav Galgonek neštěstí ve vesnici, kde během povodní zahynulo devět lidí. „Petr ale jel do Uherského Hradiště, kde vyfotil nezapomenutelnou fotku pejska v zatopené ulici. Získal za to tehdy hlavní cenu Czech Press Foto. Ale to už nebyl můj rajón,“ říká respektovaný fotograf, jehož snímky v prestižní soutěži také několikrát slavily úspěch.
I z osobního hlediska byla pro olomouckého fotografa práce při povodních náročná. „Tohle je fotka našeho domu v Černovíře, zrovna jsme se z něj stěhovali,“ ukazuje šestasedmdesátiletý mentor olomouckých fotografů snímek polorozbořené stavby a dodává: „Jen jsem se na něj mohl pak smutně podívat při jízdě na obrněném transportéru. Cihly se ve vodě rozpadly, jako by to byly kostky cukru. Přišli jsme tam o hodně věcí, museli jsme je oželet. Manželka měla na Komenského ulici hospodu v suterénu, tam byla taky voda po strop. Nemohl jsem na to ale vůbec myslet, mým úkolem bylo dělat zpravodajství. Někteří na tom byli hůř,“ míní laureát Ceny města Olomouce.
Dalším specifikem tehdejší práce byly podmínky před rozšířením internetu, mobilních telefonů a digitální fotografie. „Už tehdy jsem myslím měl nějaký mobil, ale na komunikaci to byla složitá doba. Ale zase na odesílání fotek se tak nespěchalo, jako je to nastavené v současnosti. V Olomouci nefungovala elektřina, tak jsem jezdil fotky posílat do Prostějova. Předtím jsem snímky musel vyvolat a naskenovat, byla to úplně jiná práce,“ vzpomíná s úsměvem Galgonek na kvantum spotřebovaných filmů a dalšího materiálu.
Velká voda přinesla těžké momenty i úsměvné chvíle. „Dostal jsem se i do vrtulníku, ale bylo to velice obtížné, samozřejmě se museli upřednostnit lidi, kteří to potřebovali. Jako fotografové jsme byli trochu přítěží a možná jsme se pletli pod nohy, ale museli jsme být pořád v pohotovosti. Nejvíc líto mi bylo lidí, kteří přišli o všechno. Člověk se setkával i s kuriozními situacemi. V Troubkách už lidé nevěděli, kam se před vodou schovat. Viděl jsem tam třeba panelák, kde na balkóně měli lidé prasata, aby je uchránili,“ zmínil závěrem velezkušený fotoreportér.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
