Ničivá povodeň se do Plzně přihnala před dvaceti lety v noci na 13. srpna, na několik dní zcela ochromila dopravu i život obyvatel. Voda zaplavila 11 procent rozlohy města, včetně historického centra. Nejezdily tramvaje i většina trolejbusů, odříznutá byla od města část Doubravka. Voda na několik dní zatopila i řadu příjezdových komunikací do města. Po povodních už nebyla Plzeň stejná jako předtím. Spadlo, či strženo bylo 22 objektů.
O den dříve, než povodeň zaplavila Plzeň, jsem byl ráno na reportáži na Klatovsku, konkrétně v obci Dolany. Voda z rozvodněné Úhlavy a z potoku Poleňka, který se proměnil v divokou řeku, tam zatopila několik domů. Při fotografování mě v jeden okamžik strhla voda a na poslední chvíli jsem se stačil zachytit plotu. A uvědomil jsem si obrovskou sílu vody. Ani ve snu by mě nenapadlo, jaké drama se v Plzni odehraje o den později.
Ráno 13. května jsem vyrazil z Lochotína do práce do centra. Tramvaje nejezdily, auta se vracela zpátky. Do centra pěšky mířily stovky lidí, nikdo pořádně nevěděl co se děje. Sociální sítě tehdy nefungovaly, informace se šířily jen pomalu velmi nejasně. O tom, jaká katastrofa město postihla jsme se dozvěděli až po příchodu k Rondelu, který byl pod vodou. Na parkovišti u Kauflandu bylo pod vodou několik automobilů. V plném proudu už byla evakuace obyvatel ze zcela zatopené Roudné. Město začalo připomínat válečnou zónu. Ulicemi jezdila hlavně houkající a blikající hasičská auta. Všude byly obrovské davy lidí. Všichni jsme samozřejmě mířili podívat se na nejvíce zatopená místa.
Davy lidí stály například ve Zbrojnické ulici, odkud byla vidět zatopená lokalita U Zvonu. Další lidé sledovali z ochozu dnes již bývalého DK Inwest zatopené parkoviště, kde stála obří vietnamská tržnice. Stánky byly až po střechy ve vodě. Po střechách tam pobíhali smutní trhovci a snažili se z vody zachránit, co se dalo. Odnášeli z tržnice obrovské balíky s promáčeným oblečením. Zcela pod vodou byly i patrové podzemní garáže na druhé straně DK Inwest.
Největší drama se v tu dobu ale odehrávalo na Denisově a Anglickém nábřeží a na mostě U Jána. Mnoho dobrovolníků tam plnilo pytle s pískem ve snaze udržet v korytě řeku Radbuzu. Pytle stály vyrovnané u zábradlí i nad jeho horním okrajem. Voda v některých místech už proudila nad úrovní zábradlí a zadržovaly ji opravdu už jen pytle s pískem. V řece plavaly stromy, větve i řada dalších věcí, které voda cestou sebrala. Stále existovaly vážné obavy, že dorazí další povodňová vlna, které by už tyto pytle zřejmě neodolaly. Situace byla opravdu vážná a dramatická. Z korby jednoho náklaďáku s pískem fotím desítky dobrovolníků, kteří obrovskou rychlostí plní pytle s pískem, za což jim teď dodatečně posílám velké poděkování. Šlo totiž o jedno z klíčových opatření.
V jeden okamžik začali hasiči odřezávat kovové zábradlí mostu U Jána. Existovalo nebezpečí, že se naplaveniny zarazí u zábradlí, vytvoří hráz a tlak nahromaděné vody strhne dopravně nesmírně důležitý most. Fotografuji poslední okamžiky, kdy je zábradlí součástí ohroženého mostu. Zábradlí se podařilo včas odříznout a voda začala bezpečně přetékat i přes most. Několik statečných odvážlivců tam pak vytahovalo z vody velké plovoucí kusy dřeva i další materiál. V podvečer už začala voda trochu opadat a vypadalo to, že Radbuza v kritickém místě na nábřeží zůstane v korytě. Dalším obrovským škodám a mnohem větším záplavám tehdy opravdu pomohly stovky pytlů s pískem.
Na zcela zatopeném parkovišti před dnešním palácem Ehrlich se také v podvečer nakládalo na odtahovky několik utopených osobáků. Při fotografování téhle akce šlápnu pod vodou do nějaké hluboké jámy, spadnu dozadu a uzavře se nade mnou hladina. Nad vodou se mi podařilo naštěstí udržet foťák. Když jsem vynořil, zjišťuji, že zůstal na rozdíl ode mě zcela suchý. Utopený byl jen mobil, tuším že Nokia 6310i, který ale večer po vysušení už zase vesele fungoval. Úplně mokrý jsem se ještě vrátil zpět na nábřeží, kde jsem čekal s hasiči, jestli vydrží hráze z pytlů s pískem. Hasiči tehdy vysoce ocenili moje pracovní nasazení, když jsem byl komplet mokrý.
Těsně před setměním, jsem vrátil z domova opět do centra. V Malické ulici na Roudné se mně podařilo dostat se do člunu vodních záchranářů, kteří odváželi některé obyvatele zatopených roudenských domů, aby si doma mohli vyzvednout doklady a jiné nezbytné věci, které nestihli při překotné noční nebo ranní evakuaci. Jednu paní jsme vezli do domu v ulici Pod Všemi Svatými. Statečně seskočila před domem ze člunu. Vodu měla až nad pás a odbrodila se pro své osobní věci. Na Roudné bylo hrozivé ticho a absolutní tma. V zatopených ulicích to vypadalo jako v Benátkách. Až na ta utopená auta, kterým koukala z vody jen střecha.
Když jsme paní naložili zpět do člunu, záchranář s námi proplul několika roudenskými ulicemi. Najednou jsme před námi uslyšeli obrovský rachot a z ulice (asi Plánská) se vyvalila oblaka prachu, která okamžitě zaplnila celou ulici. Vodní záchranář na nic nečekal, obrátil bleskově člun a vyletěli jsme opačným směrem s prachem v zádech. Bylo nám jasné, že jsme byli svědky pádu jednoho domu, který se sesunul do vody jen 100 metrů před námi. Měli jsme fakt obrovskou kliku. Zpátky do Malické už jsme pak dalšími ulicemi dopluli v pořádku. Té noci se na Roudné zřítily tři staré a naštěstí neobývané domy. A pro mě tak skončil jeden docela dobrodružný a pestrý den mé novinářské kariéry.
Celkem bylo v Plzni ve dnech 8. až 13. srpna 2002 zaplaveno 1 509 hektarů území, tedy 11 procent rozlohy města. Nejhůře na tom byly městské části Koterov, Božkov a Roudná. Pod vodou se ocitl rovněž střed města – Denisovo a Anglické nábřeží a také Štruncovy sady, Rychtářka a lokalita U Zvonu. Nedalo se například projet Karlovarskou ulicí pod kruhovým objezdem, uzavřely se všechny mosty přes řeky (kromě mostu Milénia). Kolabovala doprava, zásobování. Pod vodou byl i fotbalový stadion.
Ve středu 14. srpna začala voda postupně opadávat. Kulminace Radbuzy dosáhla úrovně 200 až pětisetleté vody, Úhlavou protékala přibližně tisíciletá voda a Úslavou dokonce více jak tisíciletá voda. „Škody byly vyčísleny na 562 milionů korun, na městském majetku vznikla škoda zhruba 250 milionů korun, kdy na komunikacích to bylo 24 milionů, na technické infrastruktuře 173,3 milionu, na veřejných prostranstvích 8,1 milionu a na domech ve vlastnictví města 42,4 milionu korun. Spadlo či bylo strženo 22 objektů. Z historického hlediska šlo o povodeň srovnatelnou s léty 1845 a 1890,“ informoval primátor Plzně Pavel Šindelář (ODS).
V době povodní byl primátorem Plzně Jiří Šneberger (ODS), který stál z pozice své funkce v čele krizového štábu a dělal velmi těžká rozhodnutí. „Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků v mém životě, takováto situace prověří člověka do ‚mrtě‘. Ověří jeho reakce i schopnost ustát situaci. Člověk totiž rozhoduje v okamžicích, kdy jde lidem o život. Ta zodpovědnost byla strašlivá,“ podotkl po dvaceti letech Jiří Šneberger. Je přesvědčen, že Plzeň měla i určité štěstí, výhodu.
„Ta výhoda trvá dodnes, a sice že město nepovolilo stavět v zátopových územích rozsáhlou bytovou výstavbu. Tudíž jsme věděli, že kromě Roudné a některých dalších menších oblastí, například u zoologické zahrady, nehrozí masivní stěhování velkých sídlišť. Během povodní se také ukázalo, že nové stavby jsou dobře založeny a voda na nich nezanechá následky. Stačilo je vysušit. Takže kromě několika starých domů na Roudné a domu U Zvonu nebylo v Plzni nutné nijak dramaticky bourat,“ zmínil Jiří Šneberger.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
