Jejich pacienty jsou lidé, kteří mají před sebou už jen velmi krátkou dobu života. Nechtějí ji nicméně strávit v nemocnici, ale doma. A i během současné pandemie koronaviru se lidem z mobilního hospice Cesta domů podařilo jejich služby zachovat, i když často v pozměněné formě. "Připravovali jsme se na to, že ty scénáře budou takové, jako byly v Itálii nebo jsou ve Spojených státech.Prostě na ty nejhorší scénáře," řekla Jitka Kosíková, třiačtyřicetiletá zdravotní sestra z Cesty domů. Při vymýšlení, jak služby uzpůsobit nynější situaci, čerpala zejména ze zkušeností ze svých mnoha misí, které absolvovala s organizací Lékaři bez hranic (MSF).
"Nynější situaci vnímán jako velkou příležitost vyzkoušet si tu péči, kterou v Cestě domů poskytujeme pro rodiny doma, dělat úplně jinak," říká Kosíková. Jak popisuje, úplně ze začátku současné pandemie ji oslovily Česká společnost paliativní medicíny (ČSPM) a Fórum mobilních hospiců s dotazem, co se vlastně v podobných situacích dělá, jak se postupuje na misích a jaká jsou například doporučení, kterými se Lékaři bez hranic v terénu řídí. "Ve spolupráci s těmito organizacemi jsme vytvořili doporučení pro poskytovatele mobilních hospiců, jak je možné jejich služby transformovat. A v Cestě domů jsme se rozhodli, že zkusíme tato metodická doporučení aplikovat i do praxe," dodává zdravotní sestra, která pro mobilní hospic pracuje od ledna 2017.
"To nové, co děláme, je služba, které říkáme distanční péče mobilního hospice a je to vlastně telemedicína," popisuje Kosíková. S rodinami pacientů jsou lékaři i zdravotní sestry pravidelně ve spojení, volají si každý den, někdy i několikrát, ale fyzicky do rodiny vůbec nechodí. "A zjišťujeme, že i takováto forma péče je pro rodiny velkým benefitem. Mohou zůstat doma se svými příbuznými a my se je snažíme podpořit, aby spoustu úkonů, které za normálních okolností děláme my, zvládli i oni," dodává zdravotní sestra. Jako příklad uvádí třeba zavedení kanylky do podkoží, když nejdou spolknout léky. "Dovedeme je navést a vytvořili jsme i videa pro pečující, kde se na ty úkony mohou podívat plus nás mohou mít ještě na telefonu," doplňuje.
Jak Kosíková vysvětluje, jinde ve světě funguje takzvaná telemedicína běžně, protože často je tam potřeba řešit lékařskou péči na velké vzdálenosti. A než za pacientem dojedete, může to trvat hodiny, nebo to ani nejde. "Používáme to na misích. Zejména konzultace s odborníky, například když máme pacienta, se kterým si nevíme rady a nemůžeme ho diagnostikovat. Přes videohovor se proto spojíme s odborníkem, kterému pacienta ukážeme a on nám může pomoci nastavit další léčbu," říká sestřička, která byla na devíti misích, jak v Africe, tak i na Blízkém východě nebo na lodi provozované MSF ve Středozemním moři. "Je to něco, co existuje, není to nový výdobytek. V Cestě domů se ho učíme nově používat a myslím, že odezva od rodin je pozitivní," dodává.
Podle Kosíkové jsou samozřejmě i rodiny, pro které tato péče není dostatečná. Pro ně paralelně v Cestě domů funguje klasická hospicová péče, kdy jim je k dispozici lékař a zdravotní sestra. Tedy v případě, když daná rodina není v karanténě nebo v ní není pacient s nákazou koronavirem.
"Já jsem si vždycky říkala, že zkušenosti z misí přenést nejdou, že tady to prostředí je jiné. Teď s touto situací v České republice i ve světě jsem zjistila, co mě ty mise naučily - umět jednat v krizových situacích a vymýšlet, jak se postarat o pacienta. Dokázat přemýšlet o tom, jak ty služby nastavit tak, abychom je poskytli co nejvíce pacientům a zároveň na to měli kapacitu. Zkušenost z těch misí je obrovská," říká Kosíková. Na svou první misi s MSF odjela v roce 2011, zprvu tam působila jako staniční či vrchní sestra, později měla na starosti jako koordinátor i to, jak jsou projekty v jednotlivých zemích vedeny.
Mobilní hospic Cesta domů funguje pro dospělé pacienty na území hlavního města Prahy, pro děti poskytují služby jak v Praze, tak ve Středočeském kraji. "V distanční péči teď fungují dvě sestřičky na denní a jedna na noční službu. A v té klasické hospicové službě mámě tři sestřičky přes den a jednu na noc. K tomu jsou nám k dispozici tři a půl lékaře pro obě služby. A ještě máme dva další lékaře externě, ti ale primárně pracují jinde," řekla Kosíková. "Díky tomu, jak máme služby nyní nastavené, jsme o třetinu zvedli naši kapacitu. Ty čísla se různě pohybují, v současné době ale máme v péči asi 30 až 35 pacientů," dodala.
Klienty Cesty domů jsou pacienti, kteří už mají ukončenou aktivní léčbu nebo zahájili paliativní léčbu, která už nesměřuje k vyléčení onemocnění, ale jen ke zmírnění příznaků. Velká většina dospělých jsou podle Kosíkové pacienti s nějakým onkologickým onemocněním. "Většinou jsou to pacienti, kteří mají před sebou velmi krátkou dobu života, my počítáme třeba měsíc, ale v reálu průměrně pečujeme o jednoho pacienta asi deset dní. Jsou to pacienti v terminálním stavu, kteří mají nějaké symptomy, ale nechtějí je řešit v nemocnici. Chtějí zemřít doma," vysvětluje zdravotní sestřička. "Většina pacientů je starších, ale ten věk se pohybuje od velmi malých dětí po devadesátileté lidi," dodává.
Jak náročné je pečovat o umírající pacienty? "Já jsem už jednou někde řekla a přijde mi to velmi přiléhavé, že ta práce je náročná, ale není smutná, jen pracujeme velmi často se smutnými příběhy," říká Kosíková. "Velkou oporou a velkou podporou pro nás je, když vidíme, co všechno ty rodiny doma zvládnou, i když se toho třeba zprvu bojí, jsou tomu vystaveni prvně v životě a musí si přeskládat celý svůj život, pracovní i osobní, aby se mohli starat o svého blízkého. Ale spousta rodin to dokáže, chtějí to udělat pro své například rodiče a to pro nás představuje obrovský náboj," uzavírá.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
