Mach: Rád bych viděl Evropu jako společenství spolupracujících suverénních národů

V roce 2014 jste se stal europoslancem za Svobodné, v roce 2017 jste mandát složil, abyste se mohl věnovat domácí politice. Jak se rezignuje v EP? 

Musel jsem to pracně zjišťovat, ale ta procedura je taková, že se podá jednostranné oznámení kanceláři předsedy Evropského parlamentu, případně nějakého vrchního tajemníka, a ten to vezme na vědomí. Není to nic, o čem by se hlasovalo. Mandát může zaniknout smrtí, uplynutím doby nebo rezignací. Můj případ nebyl obvyklý, ale ta možnost odejít tam být musí. 

Z politiky, za kterou jste zamířil zpátky domů, jste však na nějakou dobu úplně vypadl…

Rok 2009 byl rokem, kdy prošla Lisabonská smlouva. Já jsem patřil mezi její velké kritiky, stejně jako Topolánkovy vlády, která ji prosadila za Česko. Taková myšlenka byla za hranicí toho, co jsem byl schopen skousnout. Založil jsem tehdy novou politickou stranu, stranu Svobodní, byl jsem jejich hlavní tváří (strana se vyznačuje euroskepticismem a klimaskepticismem, vystupuje proti zavedení eura, v roce 2009 odmítala schválení Lisabonské smlouvy a po jejím přijetí začala prosazovat vypsání referenda o vystoupení republiky z Evropské unie, pozn. red.). Evropské volby v roce 2014 byl náš první úspěch (5,24 %, pozn. red.). Ale před těmi volbami jsem říkal voličům, že můj cíl není zmizet v Evropském parlamentu, že chci úspěch na domácí politické scéně. Takže jsem se po třech letech mandátu, když měly být volby do Poslanecké sněmovny, svého místa v Evropském parlamentu vzdal a vedl svoji stranu do národních voleb. Odchodem z europarlamentu jsem chtěl dát občanům signál, že nesu riziko případného propadu jejich hlasů. Asi se mi nepovedlo tento vzkaz voličům doručit. Já a moje strana jsme neuspěli, a i když jsem získal zhruba stejný počet hlasů jako do EP, doma, kde je vyšší účast, to nestačilo (1,56 %, pozn. red.). Zjistil jsem, že nejsem schopen sám nebo se svojí stranou získat ten potřebný počet hlasů pro vstup do národního parlamentu. Proto jsem se z politiky stáhl, na dobu asi šesti let. 

A důvod k politickému návratu? 

Pozoruji, že důvody, proč jsem EU kritizoval, ještě zesílily. Směr, kterým se unie vydala, je pro mě za hranou toho, co je pro ekonomiku jako celek přijatelné. Moje pozice je ovšem jiná než předtím. Kandiduji za subjekt, který je pevně etablovaný v národním parlamentu. A bude pevně etablovaný i v Evropském parlamentu. Už nevystupuji za subjekt, který by stál na jednom člověku. Současná situace je z hlediska voleb více standardní a normálnější. Opírám se nejen o to, co říkám a hlásám, ale o stranu jako celek. Přesněji řečeno o SPD v koalici s Trikolorou. 

Čemu se chcete přednostně věnovat v Evropském parlamentu? 

Pro mě je hlavním důvodem, proč do toho jít, ten Green Deal a snaha o jeho kompletní zrušení. Toto se dominantně dotýká energetiky a její regulace. Primární roli hraje výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin, kterému se říká ENVI. Je to z toho důvodu, že energetické regulace balí EU do environmentálních záležitostí. Takže já se budu snažit dostat do toho výboru, protože to je podle mého názoru nejlepší cesta, jak prosazovat dílčí nebo ucelené návrhy na zrušení Green Dealu.

Pokud by se Evropská unie neměla ubírat cestou Zelené dohody, jakou byste nabídl alternativu? 

Aby si to každá členská země dělala podle svého. Pokud chce nějaký stát zakázat výrobu spalovacích motorů od roku 2035, ať to udělá. My v Česku bychom spíše měli obnovovat a rozšiřovat naše lesy. Zákaz spalovacích motorů je pro náš průmysl smrtící. A takto bych mohl pokračovat. Pokud si někdo myslí, že systém obchodování s emisními povolenkami, jeho uvalování  na další a další sektory a udržování vysokých cen je ta nejlepší cesta, ať si to dělá. Pokud bychom si jako Česká republika mysleli, že nám to více škodí než prospívá, tak se toho nezúčastníme. Moje vize Evropy zahrnuje buď transformovanou EU, nebo to, co bude po ní či vedle ní. Jsem pro Evropu dobrovolně spolupracujících států, které jsou svrchované v tom smyslu, jakou politiku si samy pro tu nebo onu oblast zvolí. 

S důrazem na princip suverenity?

Suverenita znamená, že si o našich zákonech rozhodujeme sami. To neznamená, že unie nemůže vydat nějaké doporučení, návrh či nabídku. Bylo by však na každém, jestli si to zvolí. Mohl bych to dokumentovat na příkladu zavedení eura. Byly země, které si od začátku sjednaly výjimku: Dánsko, Velká Británie. Ta už je dneska mimo, přesto euro existuje, a kdo ho nechce, tak ho mít nemusí. A je to legální. Takovou „generální výjimku“ by měli mít všichni na všechno. Stejně tak je to se schengenem. Aby se někdo mohl připojit, a někdo nemusel. V mé představě by to takhle mohlo fungovat u všech věcí, které Evropská unie chrlí, nabízí, reguluje nebo chce regulovat. Prostě kdo chce, ať se toho účastní, kdo ne, ať se nezapojí. 

Byl schválen migrační pakt, který má platit od roku 2026. Váš  názor na tento soubor opatření?

Převažují výhrady. Vadí mi lhaní naší vlády, která říká, že tam nejsou kvóty. A když připustí, že tam jsou, tak že má Česko výjimku, protože přijalo tři sta tisíc Ukrajinců. Já tvrdím, že tam kvóty jsou, pokud Evropská komise každý rok stanoví počty migrantů, jejich přerozdělování, případně balík peněz, který se má shromáždit podle podílu každé země na populaci nebo na HDP Evropské unie. Každému připadne podíl, v českém případě asi tři procenta. Tomu já říkám kvóta. Buď přijmeme migranty, nebo se vykoupíme. 

A žádnou výjimku na Ukrajince nemáme. Je tam obecná výjimka, že země, která si myslí, že má hodně migrantů, může požádat Evropskou komisi, aby se jí to ten daný rok netýkalo. Pak o tom hlasuje Rada EU. Jenže když řeknou Itálie, Německo, Francie a Švédsko, že mají běženců víc než dost, tak tam žádná výjimka pro Česko není.

Podstatou rozumné spolupráce ve věci migrace by byl závazek všech států, aby si hlídaly svoji hranici. My máme vnější hranici pouze leteckou, k nám se letadlem nedostane, kdo by neměl platný pas či vízum. Hlídána by měla být mořská hranice, aby tam byly hlídkové čluny a vracely lodě tam, odkud vypluly. Měla by to být odpovědnost každé členské země. Jestli některým státům pomůžou jiné technicky a finančně, to je druhá věc. Mělo by to být na principu dobrovolné solidarity, ne vynucené. Dokud se nevyřeší, co znamená odpovědnost států hlídat mořskou hranici, nikam se to neposune. Budou další migrační krize, a unie se bude odvolávat na platný migrační pakt a bude podle něj přerozdělovat. Součástí paktu je i řešení krizových situací, které říká, že když nastane krize a migranti  budou nekontrolovaně proudit přes hranice, tak už nemůžeme ty lidi vracet a musíme si s nimi poradit na svém území. Tímto se stává přerozdělování povinným a nelze se z něho ani vykoupit.

Když jsem si zadával vaše jméno, skoro pokaždé mi u něj vyskočilo „kritik EU“. Považujete se za konstruktivního kritika unie, za jejího odpůrce, anebo za člověka se snahou EU reformovat? 

Jedna věc je moje vize, podle níž bych si představoval Evropu spolupracujících svrchovaných národů. Do této podoby má unie velmi daleko. Kdyby byla přede mnou volba, jestli bych chtěl radši být ČR v EU nebo v Evropském sdružení volného obchodu (EFTA), volil bych to sdružení. V Evropském parlamentu budu hlasovat proti všemu, co omezuje naši svrchovanost nebo svobodu. A naopak, pokud by tam byla nějaká dílčí věc, která půjde ve směru mé vize, tak ji podpořím, i kdyby to nebyla úplná cesta k tomu, co bych považoval za ideál. 

A také si myslím, že je strašně důležité nechávat si otevřená zadní vrátka. Představme si, že se nepovede zrušit migrační pakt, nepovede se zrušit Green Deal… Já jsem pevně přesvědčený, že zákaz spalovacích motorů nebo uvalení povolenek na další a další sektory bude ekonomickou katastrofou. A za ta zadní vrátka považuji možnost hlasovat o vystoupení z EU. 

To je něco, co samozřejmě lze, tedy vystoupit z EU. A v Česku by měl existovat nástroj v podobě referenda. Když bylo možné referendem vstoupit, bylo by logické, aby existovala možnost referendem vystoupit. Je dost dobře možné, že bude přibývat věcí, kdy bude Česko přehlasováno. Můžeme namítat, že naše vláda tomu dala souhlas, případně neutrální postoj migračního paktu, či aktivní souhlas, jako k tomu bylo u zákazu spalovacích motorů. Jenže já tvrdím, že výsledek takovéhoto odhlasování na úrovni EU je úplně jiný než národní demokracie. Když si představím, že by Česká republika nebyla členem EU a byla by v EFTA, nebo by – jako  Andorra nebo Británie – nebyla ani v jednom z těchto uskupení, tak si myslím, že situace, kdyby někdo přišel do parlamentu s návrhem zákazu výroby aut, že by u nás nic takového neprošlo. Kdežto na evropské úrovni jede jeden náš zástupce na Radu EU a tam to podpoří. Jsem stoprocentně přesvědčený, že to, jaké zákony platí na našem území, je diametrálně odlišné za situace, kdy jsme v EU, než kdybychom v ní nebyli.

Které argumenty hovoří pro setrvání v Evropské unii?

Říkám dlouhodobě, že na evropské spolupráci, i v té podobě dnešní EU, je výborné to, že můžeme volně cestovat bez víz. Z Česka do Španělska, Německa, Finska… A že můžeme volně obchodovat bez cel. Čili všechno to, čemu říkáme volný pohyb lidí, kapitálu, zboží a služeb. To, co trvale kritizuji, je systém vysokých příspěvků do EU, žádání o všelijaké dotace, kde unie určuje, co může na co jít. Obří regulace typu různých zákazů od spalovacích motorů po já nevím co. Je to přítěž, je to balast. Zároveň připomínám, že volný pohyb lidí a zboží můžeme mít i bez EU, a spoustu států to tak má. Vracím se k tomu, že alternativní vizí je Evropské sdružení volného obchodu. Jsou tam Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Norsko, Island, které mají nejenom volný pohyb mezi sebou, ale také s unií a dalšími státy. Tak proč by tam nemohlo být i Česko?